Článek
Běhen následujících několika dní od mého „aha“ zírání do ledničky se mi v hlavě formovaly nové myšlenky. Sice jsem se chtěla dívat trochu víc do budoucnosti, ale nějaká část ve mně mi to vůbec nedovolovala. A pak to přišlo. Takový ten vnitřní hlas, nehlas.
„A jaký by to bylo, kdybys tu ledničku prostě neměla?“
Přiznám se, že to moje hlava napoprvé vůbec nepobrala a vnucovala mi, že to přece nejde. A co nejde? Jak si to jako představuješ, kde budeš skladovat máslo, salám, sýr… Tyhle myšlenky se měly tendenci rozrůstat, avšak podařilo se mi je utnout a přebít to myšlenkou tak jednoduchou, že tam další argument nebyl možný. Zněla dost přibližně jen takto. „Hele ,no tak to prostě zkusím a uvidím.“
Rozhodla jsem se, že se následující dny pokusím omezit návštěvy nákupáku na minimum a že zkonzumuju všechno, co v tý lednici a mrazáku mám. Tahle myšlenka se rozšířila i na suché potraviny, jako rýže, těstoviny, konzervy a jiné, a že to pojmu jako totální čistku kuchyně.
Byla to vcelku zábava. Pojala jsem to tak, že budu zároveň při konzumaci jídel rozjímat nad tím, zdali ty uvařený jídla, co jsem měla zajetý, mi vlastně chutnají. Měla jsem v posledních třech letech najetou nějakou rutinu s dalším členem domácnost a teď když jsem sama, rozhodla jsem se jí podívat na zoubek.
Celý proces čistky trval víc jak 14 dní, bylo to dáno hlavně tím, že jsem měla v zásobě poměrně hodně těstovin a rýže no a taková kilovka rýže se v jednom člověku konzumuje na „mnohokrát“. Při té příležitosti se mi trochu oprášil „odhad“ a zároveň jsem začínala zjišťovat, co vydrží potraviny bez ledničky a jak udělat některé náhrady. Máslo na lince vydrží, konzumovala jsem ho denně k namazání chleba. V nákupáku to byl též proces. Měla jsem to oproti ostatním o něco snazší, protože už od střední nejím jogurty. Šroty v hlavě zahřívaly, ne-li skoro přehřívaly mé mozkové závity, tolik „novoty“ už dlouho nezažily.
„Potřebuju si koupit pomazánkové máslo, když mám máslo?“ Ne…
„Potřebuju si koupit dvě paštiky, když mi stačí jedna?“ Ne…
„Jé, celé kuře ve slevě, upečeme?“ Ne…
„Mléko do kávy?“ Ehm…
Přistihla jsem se, že je to vcelku zajímavá hra, já a mé druhé já, které mělo ze začátku velký problém ustoupit od toho, co si chtělo koupit. Párkrát prostor dostalo, když byla lednička ještě zapnutá kvůli pár potravinám v mrazáku, chtěla jsem jí trochu vyhovět a dát prostor k uvědomění, že to půjde i po mém a že „strádat“ rozhodně nebude. Tenhle „zlozvyk z nedostatku“ jsem posléze odkrývala mnoho měsíců, ale to teď rozebírat nechci. Jen chci podotknout, že nejen v potravinářském trhu je tohle velká páka na kupujícího, který nevidí, co se mu děje za zrakem mimo jiné v podvědomí.
„Teprve když o něco přijdete, zjistíte, jak moc závislý na tom jste.“
Rozhodla jsem se, že přestanu pít kafe. Nebyla jsem schopná chuťově nahradit mléko a samotné černé mi nechutnalo. Teda spíš jsem zjistila, že mi nedělá dobře. Moje druhé já brblalo hodně dlouho, protože mělo v zásobě velmi dobrý argument.
„No ale tak když jediný kafe, který je pro tebe na konzumaci v pohodě, je espresso, tak koupíme přístroj, co?“
Naštěstí už jsem ty její „finty“ znala a rezolutně jsem její návrh odmítla. Nejbližší kavárnu jsem měla 800 metrů a přátel s kávovarem doma taky dost, abych si to espresso dala. Prostě to hecnu a uvidí se… Mé srdce toužilo čím dál víc po jednoduchosti bytí a mé skládající se puzzle začínalo mít zajímavé kontury. A o tom zase potom.
