Článek
Patřím ke generaci, která zažila mnohé, naštěstí ale nezažila válku. Dvě historické události do našich životů zasáhly výrazně a velmi je ovlivnily. Bylo to Pražské jaro roku 1968, ukončené invazí spojeneckých vojsk, a rok 1989, který vyvrcholil změnou politického režimu, sametovou revolucí.
Rok 1968 jsem prožívala jako gymnazistka v maturitním ročníku. Dodnes si ve své hlavě hýčkám úžasné vzpomínky, které těžko pochopí někdo, kdo v kulisách socialismu nežil. Byla to doba diskusí. Vybavuji si odvahu profesora matematiky, který od námi nenáviděných příkladů odvážně zabíhal k politickým otázkám. Později, v dospělosti, sama jako učitelka, jsem si jeho riskantní postoj připomínala a v duchu s úctou obdivovala. Vzpomínám si také na svou víkendovou a prázdninovou brigádu jako průvodkyně na státním zámku. U správce zámku a jeho ženy se scházeli velmi zajímaví lidé z kulturní oblasti, debatovali o nutnosti společenských reforem a já jsem si příležitost poslouchat jejich diskuse nenechávala ujít.
V rodinném kruhu jsme trávili večery posloucháním rozhlasu, který zařazoval do programu zajímavá témata a do nich si zval inspirativní a velmi vzdělané hosty. Mimochodem - při poslouchání rozhlasu jsme hrávali kanastu nebo žolíky, což byla tehdy velmi oblíbená kratochvíle. Vyvrcholením Pražského jara pro mě osobně bylo pozvání na setkání prezidenta republiky Ludvíka Svobody s absolventy škol v zahradách Pražského hradu 1. července 1968. Následná srpnová invaze spojeneckých vojsk na jednu stranu znamenala konec reformních snah, ale na druhou stranu ukázala nevídané sepětí celého národa, zpěv naší národní hymny tehdy patřil k samozřejmým součástem všemožných pracovních a společenských setkání. Následovala normalizace, a o té zde mluvit nechci.
Na rok 1989 jsme čekali dlouho, a společenský vývoj nás nezklamal. Zase jsme poslouchali rozhlas, tentokrát ovšem večer v 9 a byl to Hlas Ameriky. Kdo měl štěstí, naladil i Svobodnou Evropu. Na konci června bylo zveřejněno důležité Prohlášení Několik vět, které se zvolna, ilegálně, dostávalo mezi obyvatele. Já jsem se s tímto textem mohla seznámit díky studentce, která byla u nás na škole tehdy na praxi a kopii mi přinesla. Věhlasný proslov Milouše Jakeše na Červeném Hrádku už znamenal pověstnou třešničku na dortu. Dny po 17. listopadu byly neuvěřitelné a zase přinesly to, co bylo úžasné - obrovské sepětí celého národa. Vzpomínám si, jak jsem cestou z práce domů nejdříve vystoupila z metra na Muzeu a šla se nadýchat té báječné atmosféry, která patřila Václavskému náměstí. Všude byly plakáty s heslem Vládu odborníků! Konec vlády jedné strany! Svobodné volby!
Těšili jsme se, co bude, jaké to bude a jak se nám bude žít. Najednou bylo zase světlo na konci tunelu.
Vracím se zpět k první větě - zažili jsme mnohé. Mladí většinou nechtějí poslouchat nostalgické vzpomínky nás starších o tom, jaký byl život dříve, mají dojem, že teď je vše jinak a nic se neopakuje. O to víc jsem potěšena, že se dnes mezi mladou generací najdou ti, které zajímá otázka, na niž jsem se snažila odpovědět.
Hana Z
