Článek
Zdeňka Urbanová
Musím přiznat, že tohle téma mi bylo do určité doby šuma fuk. Ale. Letos v létě jsem absolvovala operaci kolene. Říká se tomu TEP - totální endoprotéza. První dva týdny po operaci jsem si nadávala, že jsem na to vůbec šla. Po měsíci jsem vykročila o francouzských holích do života. A v ten moment se mě ty bariéry začaly set sakra týkat. Hlavně při návštěvách Prahy. Víte, že některé východy z metra nemají jezdící schody a ani výtah? A nebo výtah tak šikovně zamaskovaný, že ho nenajdu? Intenzivně jsem začala vyhledávat nízkopodlažní tramvaje. Nebo různá výška obrubníků chodníků. Ze všeho nejhorší jsou schody.
Zvláště pak když chodíte podle zásad ZOH. Ne, nejsou to zimní olympijské hry, ale zdravá, operovaná, hole.
Ne, Praha není dostatečně bezbariérová. Alespoň podle mé vlastní zkušenosti.
Další odpovědi z terénu
1. Mladá maminka s kočárkem, na první pohled sportovně založená osoba, nemá větší problémy s dostupností v Praze. Navíc používá mobilní aplikaci, která o bezbariérovém přístupu informuje.
2. Dáma seniorského věku s francouzskými berlemi má více problémů s operovanými koleny, než s bezbariérovým přístupem.
3. Skupinka tří středoškoláků se upřímně diví otázce na bezbariérovost. Ještě je nikdy nenapadlo, že schody mohou někomu působit potíže. Naopak ve městě provozují tzv. parkur.
4. Shrnutí odpovědí
I když už jsme všichni 60+, zatím nikdo z nás nebyl a není tak omezen na pohybu, že by nutně potřeboval bezbariérový přístup do různých institucí nebo např. do MHD. Ani nejezdí s kočárkem po Praze. Takže většina vyjádřila svou zkušenost/svůj pocit: Docela to jde a pokud jsem se já nebo někdo z mých blízkých nemohl někam dostat, zatím mi vždy někdo pomohl. Za většinu to shrnula Eliška: „Když jsem se potřebovala dostat do tramvaje se zlomenou nohou v ortéze a 2 berlemi, vynesli mě tam 2 usměvaví mladí muži“.
