Článek
21.8.1968 Dobřejice u babičky a dědečka. Je mi dvanáct. Brzy ráno přijde děda: „Vstávejte, přepadli nás Rusové!“ Pocit strachu, hrůzy a bezmoci už nikdy nezapomenu.
Říjen 1968. Praha, Hlavní nádraží. Odjíždíme do Dánska za tátou, který tam je pracovně na stipendiu. Na nástupišti stojí obě babičky a pláčou. Myslí si, že nás už nikdy neuvidí. Jsem zmatená a mám pocit velké nejistoty. Vrátili jsme se všichni.
Srpen 1979. Praha, Hlavní nádraží. Je mi dvacet tři a stojím na nástupišti. Ve vlaku do
emigrace jsou mí kamarádi a moje láska. Pocit beznaděje, ztráty a smutku mě nikdy
neopustil.
Listopad 1989. Praha, všude. Je mi třicet tři. Stojím někde na náměstí mezi davem. Zažívám pocit úlevy, štěstí a odhodlání.
Události se staly historií, pocity se mnou zůstaly dodnes a jaksi řídí můj život.
Helena Linková
