Článek
Na jedné z těch zapadlých zastávek nastupuje starší paní a v ruce žádný lístek, žádná peněženka, jen mobil.
„Nemám hotovost… dá se platit kartou?“ ptá se omluvně.
„Bohužel nedá,“ odpovím, ale už mi v hlavě šrotuje, co dál.
Nechat ji tam? V místě, kde další autobus jede až za pár hodin? Ani náhodou.
Přijdu s nápadem ji pomoct stáhnout aplikaci, kde se jízdenky dají platit kartou. Paní ovšem už patří mezi starší generaci a není zrovna ta technicky zdatná výjimka. Řešíme to tedy jednoduše a lístek jí vytisknu sám, žádný problém. Kvůli pár korunám přece nezkrachuju. Hlavně aby neměla problém s kontrolou. Vždycky říkám – lidskost na prvním místě.
Paní oplývá vděčností a s úsměvem od ucha k uchu se jde posadit.
Jedeme dál. A k mému překvapení se paní najednou ozve:
„Můžu vám ty peníze přinést, až si je ve městě vyberu z bankomatu?“
Ne že bych to čekal, ale potěšilo mě to. Odpovím, že samozřejmě. Domluvili jsme si tedy místo a čas.
Za pár minut paní vystupuje. Ještě si ujasníme naši dohodu a s úsměvem se loučíme. Já dokončím linku a začínám si vychutnávat přestávku. Respektive dva koláče a ledový kafíčko. Ledové už koupené, ne původně horké a už zchladlé.
Po přestávce vyrážím na další spoj, který mě zavede na domluvenou zastávku. Zastávka, kde jsme si s paní domluvili schůzku, se blíží. Pomalu přijíždím a rozhlížím se, jenže nikde ani noha. Minuta do odjezdu. „Třeba přijde na poslední chvíli,“ říkám si.
Píp! Je čas odjezdu, signalizuje mi pokladna. „Nu co..“ povzdechnu si. Zavírám dveře a pokračuji dál v jízdě.
A pak to přijde. Ten vnitřní šum. Nějak mi to nedalo a začal jsem si brblat pod vousy. “ No jooo.. proč by paní měla přijít něco vracet, že? Dosáhla svého a zřejmě se už jen tak neuvidíme..” No prostě jak se říká jsem nad ní zlomil hůl.
Jenže o pár zastávek dál koukám, stojí na zastávce nějaká paní. A čím blíž jsem, tím víc si říkám „to je přece ona“.
Po otevření dveří přistoupí tak nějak na půl ke kabině, ještě jednou pozdraví, natáhne ke mně ruku a v ní drobné. Dává mi je bez jediného slova navíc.
S vřelým poděkováním si vezmu peníze, paní se otáčí a dává se na odchod.
Dávám drobný do kasy a v tu chvíli vidím, že zřejmě nastala chyba. V ruce totiž držím 50 korun, jenže lístek stál 20 korun.
„Paní! Asi jste se spletla?!“ volám za ní. Zastaví se a lehce nakoukne do dveří.
„Dal jste mi padesát korun místo dvaceti“
„To je v pořádku,“ odpoví s úsměvem. „Ještě jednou děkuju a mějte hezký den.“
Zůstávám sedět napůl s úsměvem a napůl se spadlou bradou. Vzpamatuju se, zavřu dveře a jedu dál.
A v hlavě mi začnou vířit ty myšlenky, co člověka trochu uzemní a potěší, když si uvědomí, že ještě existují poctiví a slušní lidé. Není radno hned někoho odsuzovat.
Je vidět, že i velká lekce může vyjít na pár drobných.
