Článek
Každé pracovní ráno začíná v zásadě stejně. Teda, když přeskočíme to ranní martýrium vstát z postele, rovnou do příchodu do práce. Tam je potřeba se ohlásit na dispečinku a převzít si pracovní desky. Občas si ještě pan dispečer nebo paní dispečerka zahrají na policisty a budete muset fouknout nejlépe nealkoholický vzduch do přístroje na měření alkoholu. A to je tak všechno.
Vlastně ne. Ještě tam pro vás mohou mít jedno překvapení. Řeknou vám, že máte zácvik nového řidiče. To je něco, co někteří řidiči ráno fakt slyšet nechtějí. Mno… někteří to nechtějí slyšet ani jindy během dne. Ale mně to v zásadě nevadí. Každý si tím přece musel a musí projít. A občas to bývá i zábava. Což se následně přesvědčíte pokud budete pokračovat dál.
Nová kolegyně už na mě čekala v autobuse. Byla dobře informovaná, jaký máme autobus a kde stojí. A zřejmě jsem nebyl její první učitel. Měla totiž základní informace, co obnáší ranní rutina a tu už měla splněnou. Autobus nastartovaný, bylo to v zimě, takže to bodlo, že už běželo topení. Zároveň vypsané papíry a nastavený palubní systém. Řeknu vám, že tímhle si fakt šplhla.
Přišel jsem tedy k hotovému a vlastně už mi zbývalo jen hodit muří nohu na papíry a peníze do kasy. Ale nejdřív jsme se s novou kolegyní seznámili.
Po těch základních frázích jsem tedy dokončil co mi zbývalo a mohli jsme začít se naplno věnovat zacvičování.
Paní toho věděla už celkem dost, ale stále ne všechno, takže jsme teoreticky navazovali na to, co už znala a co potřebovala vědět dál, aby byla schopna samostatně fungovat.
A jízdní dovednosti? Troufnu si říct, že na stejné úrovni jako teoretické znalosti. Takže velmi slušné. Z úvodní diskuze jsem věděl, že kolegyně je místní a navíc zde jezdí aktivně autem. To je nesporná výhoda, když člověk už má ve městě určité věci zažité, dělá je automaticky, a tak se může plně soustředit na rozdíly mezi autem a autobusem. A že jich není málo.
No a jak si tak jezdíme, jedna z linek nás zavedla do části města, kde dosti začátečníků značně znervózní kvůli úzké silnici a ne zrovna přehledným zatáčkám. Kolegyně to na sobě ale nedala příliš znát. Bylo vidět, že sebevědomí a odvaha jí nechybí. Naopak, absolutně ji chybí pověrčivost. V jednu chvíli nám totiž přes cestu přeběhla černá kočka.
S úsměvem poukazuji na pověry o černé kočce přebíhající cestu. Nic, nezájem, žádné obavy a kolegyně si směle jede dál. Jenže, co se pak objevilo, to člověk prostě nevymyslí. Z nepřehledné zatáčky o pár set metrů dál se vynořil pohřební vůz.
„A co teď? Pořád to nebereš jako jasný signál, že bys měla jít od volantu?”😄
„Neeee, říkám, že na to nevěřím.“😃
No já vám nevím. Já teda jako těm pověrám taky úplně neholduju. Ale tady nad tím bych se upřímně pozastavil. Alespoň v ten moment. Teď, když to píšu zpětně si uvědomuji, že se nic nestalo a že na tom asi trochu pravdy bude, že to nefunguje.
