Článek
V autobuse téměř prázdno. Jen starší paní, starší pán a maminka s asi pětiletým klučinou. Ticho jako v kostele, všichni ponoření ve vlastních myšlenkách.
Do hrobového ticha ale najednou promluví dětský hlas:
„Mamííí? Vsadíme se o lízátko, že autobus bude rychlejší než tramvaj?“
„Tak dobře,“ odpoví maminka sportovně. „O dvě lízátka!“
Chlapeček jásá a mně v kabině cukne koutkem.
„Tak ty se máš, mladej, ještě hodně co učit,“ říkám si. „Vsadit dvě lízátka na takového outsidera, jako jsem já…“ Ale jo, přece to nevzdám bez boje. Možná nevyhraju, ale zkusím mu udělat radost.
Do toho mi navíc začne vrtat hlavou, kde k tomu chlapec bere sklony – ale budiž…
Stojíme na červené, a po mé levici tramvaj, která taky čeká na signál k odjezdu. Oba víme, že jakmile naskočí zelená, rozjede se závod. Tedy – my dospělí to tak nebereme. Ale jeden malý pasažér to vidí jinak.
Zelená se rozsvěcí a závod začíná. Auto přede mnou se rozjíždí celkem důstojně, a tak držím tempo. Ale tak, aniž bych překročil předepsanou rychlost nebo vzdálenost. Tramvaj ovšem rychle získává náskok a chlapeček začíná vysílat signály zklamání. Je vidět, že tomu hodně věřil.
Ale pak se to stane. Přichází křižovatka, kde tramvaj musí zpomalit na 25 km/h, zatímco my můžeme pokračovat plynule dál. Předjíždíme ji. A v ten moment autobus exploduje do vlny radosti.
Ten výkřik upřímného dětského štěstí se ještě teď ozývá v mých uších. Kdo má rád děti, těžko by zadržel slzy dojetí.
Ale ukázalo se, že boj ještě zdaleka nekončí. Já vlastně ani nevěděl, kde je cílová čára. Na další zastávce nás tramvaj dojíždí, když ještě čekáme na nástup cestujících a čas odjezdu. Znovu se dostává do vedení, ale kluk zůstává klidný. Už mi asi věří.
Tramvaj má před sebou další křižovatku a kousek za ní zastávku. My mezitím zrychlíme a v závěrečné rovince přebíráme vedení.
Tady už jsem se začal radovat i já, protože jsem poznal, že jsme v cíli – když maminka s klukem začali vystupovat.
Maminka, i když prohrála, neskrývala nadšení z radosti toho malého šampiona se srdcem závodníka.
Jestli potom dostal slíbená lízátka? To nevím. Ale myslím, že i kdyby ano, tak z nich neměl zdaleka takovou radost jako z toho, co se odehrálo během té krátké jízdy.
A to samé já. I když jsem se o žádnou výhru nevsadil, ten pocit uspokojení dětského přání je k nezaplacení.
Ředitel autobusu 🚌
