Článek
Odpustit nemusíme jen někomu, ale také sami sobě. To bývá často velký oříšek. Když to dokážeme, uleví se nám. Je to dlouhá cesta, ale stojí za to. Máme pocit, že to nedokážeme. Hlavně tehdy, pokud nám bylo ublíženo víc, než dokážeme unést. Říkáme, nikdy ti to neodpustím. Všechno se ti vrátí…
V tu chvíli to myslíme smrtelně vážně. Někdy uplyne pár měsíců, let a ono to přijde, odpouštíme. V životě se stávají věci, které jsou pro nás v daný moment neodpustitelné. Mnohdy opravdu odpustit nedokážeme. Měli bychom tak učinit aspoň v duchu. Není nutné vyhledat dotyčného.
Kdy jindy, když ne teď. Teď je ten správný čas. Blíží se konec roku a my rekapitulujeme. Přemýšlíme, co se nám povedlo, kde jsme naopak prohráli. Někdy ani ona prohra nemusí znamenat tragédii. Jen prostě něco nevyšlo. Všechno má svůj čas, někdy ho potřebujeme víc, jindy míň.
Jak píše můj oblíbený Lukáš Eder - Čas nám ubíhá všem stejně. Nepromarněme jej. Věřím, když to dokážeme, budeme se cítit svobodněji. Neponeseme břímě ublíženosti a spadne z nás veliký balvan. Sebelítost, ta mě v posledních měsících hodně provázela. Něco jako - Nenávidím sebe a celý svět.
Co se nám dělo nebo děje, není ničí vina. Jen máme tendenci svalovat vše na druhé, protože je to jednodušší. Tím nemám na mysli, když jsme byli dětmi. Jako dítě se nedokážeme bránit, nechápeme a neumíme si poradit.
Jenže už nejsme dětmi, vlastně bych se vrátit do dětství ani nechtěla. Jen okamžiky z něj, bych znovu ráda prožila. Nelitujme, odpouštějme a mějme rádi. Vždycky tady pro nás bude někdo, kdo za námi stojí. Stačí jen vnímat a mít otevřené srdce i oči.
Abychom jednou, až dojdeme nakonec cesty a budeme se ohlížet, nelitovali. Nelitovali ničeho, co jsme udělali nebo naopak neudělali.
