Článek
Na přelomu 16. a 17. století se Uhersko zmítalo v náboženských sporech, válkách s Turky a v mocenských hrách mezi šlechtickými rody.
V této neklidné době žila žena, jejíž jméno se stalo synonymem pro zlo, krutost a temnotu – Alžběta Báthoryová, známá také jako Čachtická paní nebo krvavá grófka.
Alžběta Báthoryová (Erzsébet Báthory, 1560–1614) se narodila 7. srpna 1560 na hradě Nyírbátor v Sedmihradsku.
Pocházela z rodu Báthoryů – jednoho z nejmocnějších a nejbohatších rodů tehdejších Uher. Její příbuzný Štěpán Báthory se stal dokonce polským králem a sedmihradským knížetem.
Dívka vyrůstala v prostředí přepychu, ale i přísné kázně. Její otec Juraj VI. Báthory a matka Anna Báthoryová byli vzdálení příbuzní – manželství mezi příslušníky stejného rodu tehdy nebylo výjimkou.
Alžběta byla na svou dobu mimořádně vzdělaná. Ovládala maďarštinu, němčinu, latinu i slovenštinu, studovala náboženství, ekonomii i správu panství.
Z dopisů a dobových záznamů víme, že byla inteligentní, hrdá a sebevědomá žena, která dokázala řídit majetky stejně schopně jako kterýkoli muž své doby.
Její dětství ale nebylo jen idylické. Uhersko tehdy čelilo neustálým nájezdům Turků a vnitřním náboženským konfliktům. Byla vychovávána v reformované (kalvínské) víře, což ji později postavilo do napětí s katolickým dvorem.
Mnoho historiků se domnívá, že právě tvrdé prostředí, v němž vyrůstala, formovalo její chladnou, disciplinovanou povahu.
Když bylo Alžbětě asi 12 let, byla zasnoubena s Františkem Nádasdym, synem dalšího mocného šlechtického rodu.
Svatba se konala roku 1575 a byla jednou z největších aristokratických událostí v Uhrách.
Zajímavostí je, že František přijal její jméno – psal se jako Nádasdy-Báthory –, protože její rod měl vyšší společenské postavení.
Manželství bylo zpočátku stabilní a partnerské.
František Nádasdy, známý jako „Černý rytíř z Uher“, trávil většinu času v bojích proti Turkům, zatímco Alžběta spravovala panství – především Sárvár a Čachtice.
Vedla účetnictví, vydávala příkazy, řešila soudní spory a byla uznávanou hospodářkou.
Měli čtyři děti: Annu, Katarínu, Pavla a Mikuláše.
Z dochovaných dokumentů je patrné, že Alžběta byla přísná, ale zodpovědná matka a paní, která kladla důraz na pořádek a disciplínu.
Současníci ji popisují jako ženu krásnou, vzdělanou, ale i chladnou a neústupnou.
Po smrti Františka v roce 1604 zůstala čtyřiačtyřicetiletá Alžběta sama. A právě tehdy se její osud začal obracet.
Po manželově smrti převzala správu všech panství, což byla obrovská odpovědnost.
Jako bohatá kalvínská vdova bez mužského ochránce se ocitla v nelehké pozici. Byla terčem závisti i politických intrik.
Na jejích statcích pracovaly desítky mladých dívek ze sedlanských rodin. Některé z nich začaly mizet – podle úředních záznamů rodiče hlásili, že se jejich dcery „nevrátily ze služby“.
Zpočátku tomu nikdo nevěnoval pozornost; v 17. století nebyly ztráty mezi služebnictvem neobvyklé. Ale postupně začala kolovat pověst o tvrdých trestech a krutosti čachtické paní.
V roce 1609 se na scéně objevil palatin Juraj Thurzo, vysoký královský úředník a příbuzný Báthoryové.
Dostal královský příkaz vyšetřit podivné události na jejím panství.
A 29. prosince 1610 vtrhl na Čachtický hrad s ozbrojeným doprovodem.
Podle jeho zprávy nalezli několik mrtvých i zraněných dívek a Alžbětu obvinili z vražd a týrání.
Spolu s ní zatkli čtyři služebníky – Ilonu Jó, Dorottyu Szentes, Jánose Ujváryho a Katarínu Benickou.
Soudní proces začal v lednu 1611.
Služebnictvo bylo vyslýcháno a jejich výpovědi popisovaly kruté zacházení – bití, mučení, hladovění.
Mnohá svědectví ale byla vynucena a vzájemně si odporovala. Přesto byli čtyři služebníci popraveni.
Alžběta sama nikdy nebyla postavena před soud – nebylo to dovoleno, protože byla urozená.
Palatin Thurzo a král Matyáš II. se rozhodli pro „tiché řešení“:
byla uvězněna na Čachtickém hradě, ve svých vlastních komnatách, kde zůstala až do smrti.
Podle kronik byla zazděna v místnosti s jediným malým okénkem, kudy jí nosili jídlo.
Tam prý psala dopisy, modlila se a tvrdila, že je nevinná.
Zemřela 21. srpna 1614 ve věku 54 let.
Pohřbena byla nejprve v Čachticích, později přenesena do rodinné hrobky v Ecsedu.
Po její smrti se o případu dlouho nemluvilo.
Teprve v 18. století, více než sto let poté, se začaly objevovat příběhy o koupelích v krvi panen, které měly udržovat její krásu a mládí.
Tyto pověsti nepocházejí z původních soudních záznamů – poprvé se objevují až v kronikách a později v romantické literatuře 18. a 19. století.
Tento obraz kruté, chladné šlechtičny se dokonale hodil do gotického vkusu doby:
krása, šílenství, krev a dekadence.
Alžběta se tak stala „ženským Draculou“ – symbolem ženské posedlosti krásou a zlem.
Román Valentine Penrose – La Comtesse sanglante (1939) tuto legendu zpopularizoval po celé Evropě.
Na Slovensku ji nesmrtelnou učinil Jožo Nižnánsky svým románem Čachtická paní (1932).
Od té doby se Báthoryová stala neodmyslitelnou součástí evropského folklóru – objevuje se v knihách, filmech, hrách i hudbě.
Moderní historici jako Irma Szádeczky-Kardoss, Tony Thorne nebo Kimberly Craft, dospěli k závěru, že Alžběta Báthoryová nebyla démon ani upírka.
Nebyla však ani nevinná oběť – spíše přísná a autoritativní žena, která se stala cílem politických intrik a pověr.
Její skutečné provinění mohlo spočívat v krutém zacházení se služebnými, ale zdaleka ne v masových vraždách, které jí pozdější legenda přisuzuje.
Byla silná, vzdělaná, samostatná – a to byly vlastnosti, které tehdejší patriarchální společnost u žen neodpouštěla.
Když ztratila manžela, stala se z ní snadný cíl: mocná žena bez ochrany, kalvínka v katolickém světě, která měla něco, co jiní chtěli – majetek, vliv a nezávislost.
Příběh Alžběty Báthoryové není jen hororem z minulosti.
Je to i příběh o tom, jak se z reálné ženy může stát legenda, když se fakta promísí s pověrami, politikou a lidským strachem.
Zůstává otázkou, kolik zločinů skutečně spáchala – ale jisté je, že žádná jiná žena v evropských dějinách nezanechala tak silnou a temnou stopu.
Dodnes se na ruinách Čachtického hradu šeptá, že její duch tam stále bloudí.
Možná ne proto, že by hledal krev,
ale proto, že hledá spravedlnost, které se nikdy nedočkala.
Zdroje:
Magyar Nemzeti Levéltár (Uherský státní archiv, Budapešť):
Procesní spisy a výpovědi svědků ve věci Alžběty Báthoryové (1611–1614).
– Originály v latině, maďarštině a němčině.
Rodové listiny rodu Báthory-Nádasdy (Sárvár, Čachtice, Beckov):
– majetkové a správní záznamy z druhé poloviny 16. století.
Szádeczky-Kardoss, Irma (1908). A Báthory Erzsébet pere. Budapest: Magyar Tudományos Akadémia.
– První vědecká edice originálních soudních záznamů. Základní akademický pramen.
Nagy, László (1984). A rossz hírű Báthory Erzsébet igaz története. Budapest: Magvető.
– Studie zpochybňující oficiální verzi procesu, představuje Báthoryovou jako oběť politického spiknutí.
McNally, Raymond T. (1983). Dracula Was a Woman: In Search of the Blood Countess of Transylvania. New York: McGraw-Hill.
– Populárně-naučné dílo, které propojuje Báthoryovou s vampýrským folklorem.
Penrose, Valentine (1939). La Comtesse sanglante. Paris: Mercure de France.
– Literární (nikoli historický) pramen, zodpovědný za rozšíření legendy o koupelích v krvi.
