Arnošt Lustig – z popela zrozený

Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v Praze do židovské rodiny obchodníka s textilem.
Vyrůstal v prostředí první republiky, kde se mísila svoboda, vzdělání a pocit, že život má pevné základy. Rodina byla hrdě česká a Arnoštovo dětství bylo naplněné smíchem, školou, přáteli i sny o budoucnosti.

Tento svět se zhroutil v březnu 1939, kdy německá vojska obsadila Československo.
Zavedení protižidovských zákonů obrátilo každodenní život naruby. Židé nesměli chodit do parků, kin ani škol, museli odevzdat rádia a nosit na oděvu žlutou hvězdu.
Z mladého chlapce, který do té doby věřil v dobro a spravedlnost, se stal někdo, komu svět ze dne na den upřel lidskost.

V roce 1942 byl šestnáctiletý Arnošt deportován do Terezína.
Terezín, prezentovaný nacisty jako „vzorové ghetto“, byl ve skutečnosti přeplněný přestupní tábor, odkud většina lidí směřovala dál – do Osvětimi.

V terezínském ghettu panoval hlad, nemoc a smrt, ale zároveň i neuvěřitelná snaha o zachování lidskosti. Lidé organizovali tajné koncerty, psali básně, děti hrály divadlo.
Mladý Lustig zde pracoval v dílnách a pomáhal s rozvážením jídla.
Právě v Terezíně se v něm probudil vnitřní hlas pozorovatele – později řekl, že zde „se naučil vidět krásu i tam, kde vládla smrt“.

Na podzim 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi-Birkenau.
Třídenní cesta v dobytčím vagónu bez vody a světla byla jen předzvěstí toho, co mělo přijít.
Po příjezdu probíhala selekce – lidé byli rozdělováni gestem ruky, které určovalo, kdo půjde na práci a kdo rovnou do plynu.
Lustig byl označen jako „pracovně schopný“ a přidělen do pracovního komanda. Na předloktí mu bylo vytetováno číslo A-24376.

Osvětim byla dokonalý stroj na vyhlazování.
Denní dřina, zima, hlad a pach spálených těl se staly každodenní skutečností.
Lidé umírali v tichosti a těla mizela v pecích krematorií.
Lustig později popisoval, že největším trestem nebyla bolest, ale ztráta lidské důstojnosti.
„Přežít tam,“ řekl jednou, „nebylo hrdinství – byla to náhoda.“

Na jaře 1945, když se blížila fronta, začali nacisté tábor evakuovat.
Vězni byli nuceni pochodovat stovky kilometrů – v mrazu, bez jídla i odpočinku.
Mnozí padli a zůstali ležet u cest.
Lustig byl přesunut do Buchenwaldu a poté do Dachau, kde byl vězněn v posledních týdnech války.

Během jednoho z transportů došlo k útoku spojeneckých letadel. V nastalém chaosu se mu podařilo uprchnout z vlaku. Schoval se na statku v Bavorsku, kde mu jedna německá žena poskytla útočiště – dala mu jídlo a přikrývku, přestože za to mohla být popravena.
Její anonymní čin soucitu mu zachránil život.

Po osvobození se Arnošt Lustig vrátil do Prahy.
Vážil pouhých 38 kilogramů a byl tělesně i duševně vyčerpaný.
Zjistil, že většina jeho rodiny zahynula – rodiče, příbuzní i mnoho přátel.
Město, které znal, se změnilo.
Přežil, ale necítil radost, spíše prázdnotu a otázku: Proč právě já?

Začal psát.
Slova se stala prostředkem, jak znovu porozumět světu.
V povídkách a románech, jako jsou „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“, „Dita Saxová“ či „Noc a naděje“, zpracoval skutečné zážitky své i svých spoluvězňů.
Jeho prózy se vyznačují hlubokým humanismem – nikdy neukazují pomstu, ale sílu lidské důstojnosti.

V poválečných letech působil jako novinář, později i jako vysokoškolský pedagog. Po okupaci Československa v roce 1968 odešel do exilu a přednášel ve Spojených státech, mimo jiné na univerzitě ve Washingtonu, D.C.
Po roce 1989 se často vracel do Prahy a stal se symbolem českého svědectví o holokaustu.

Ve svých besedách s mladými lidmi opakoval:

„Zlo nezačíná plynovou komorou.
Začíná ve chvíli, kdy se lidé přestanou zajímat o bolest druhých.“

Arnošt Lustig zemřel 26. února 2011 ve věku 84 let.
Do posledních dnů psal a mluvil o naději – o tom, že i po největším temnu může člověk zůstat člověkem.

Příběh Arnošta Lustiga není jen osobním svědectvím, ale i důkazem, že přežít znamená nést odpovědnost – za paměť, za pravdu, za slova.
Z chlapce, kterému byla v Osvětimi odebrána jména a sny, se stal spisovatel, který dokázal, že i popel může zrodit světlo.

„Přežít Osvětim není hrdinství. Je to náhoda. Ale přežít a nezatrpknout – to už je zázrak.“

„Smrt mě naučila milovat život. Ticho mě naučilo psát.“

„Zlo nezačíná plynovou komorou. Začíná slovy. A pak přichází mlčení těch, kteří by mohli něco říct.“

„Neodpouštím vrahům, ale chápu, že i zlo je lidské. To je na něm to nejděsivější.“

„Paměť není minulost. Je to přítomnost, která nás chrání před tím, abychom se nestali zvířaty.“

„Kdybych se měl znovu narodit, chtěl bych být zase člověkem. Ale o něco lepším.“

Arnošt Lustig je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století a za svědka holokaustu, který dokázal přetvořit bolest v hluboké umění.
Na rozdíl od mnoha jiných autorů nepsal s nenávistí, ale s úctou k životu.
Jeho příběhy nejsou jen o smrti – jsou o vnitřní síle, důstojnosti a touze žít.

Lustig často vystupoval před mladými lidmi a zdůrazňoval, že největší nebezpečí je lhostejnost.
Věřil, že vyprávění a paměť jsou jediným způsobem, jak zabránit opakování minulosti.

Dnes jsou jeho knihy překládány do desítek jazyků a studují se na školách po celém světě.
Jeho život je připomínán nejen v literatuře, ale i v dokumentech, filmech a pamětních projektech.
Pro mnohé zůstává symbolem odvahy, která mlčí – ale nikdy nezapomíná.