Článek
V roce 1431 se ve městě Sighișoara narodil Vlad, druhorozený syn Vladu II. Dracule, valašského knížete a člena Řádu draka – rytířského bratrstva založeného císařem Zikmundem Lucemburským.
Řád chránil Evropu před Osmanskou expanzí, a právě z tohoto členství vzešlo jméno Dracul („drak“ či „ďábel“). Vlad tak nesl přízvisko Draculea – Syn Draka.
Transylvánie tehdy nebyla říší romantických hradů, ale krvavou šachovnicí mocí: uherských baronů, valašských bojárů a tureckých pašů. Dětství Vlada Draculey bylo poznamenáno neustálým násilím a zradami.
Roku 1442 byl Vlad II. donucen vzdát se svých syny – Vlada a Rada – jako rukojmí Osmanské říši, aby si zajistil mír.
Mladý Vlad byl odveden do Edirne, tehdejšího sídla sultána Murada II. Tam byl vyučován arabštině, koránu, vojenství, jízdě i boji s šavlí.
Zažil i kruté tresty a popravy, které se hluboce otiskly do jeho psychiky.
V srdci chlapce se zrodila nenávist vůči všem, kdo vládnou skrze strach – a zároveň fascinace mocí, kterou strach dává.
Zatímco jeho bratr Radu přijal turecké zvyky, Vlad se stal stínem mlčenlivé hrdosti.
Když byl propuštěn po smrti svého otce (kterého bojaři zradili a zabili), vrátil se do Valašska s jediným cílem: pomstít zradu a obnovit řád.
V roce 1448, díky podpoře Turků, získal poprvé trůn – ale jen na pár měsíců.
Byl vyhnán a žil v exilu v Moldavsku a později v Uhrách.
Zde studoval taktiku, diplomacii a především – psychologii moci.
Naučil se, že lidé poslouchají více z hrůzy než z úcty.
Roku 1456 se Vlad vrátil do Valašska a stal se vládcem s podporou uherského krále Matyáše Korvína.
Jeho druhá vláda (1456–1462) se stala legendární.
Zavedl drakonické zákony, zlomil moc zrádných bojarů a vytvořil systém trestů, který měl jediný cíl: vymýtit korupci a chaos.
Nepřátele nechával nabodnout na kůl – v jediném roce prý takto zemřelo až 20 000 lidí.
Cizinci, kteří procházeli zemí, psali o „lesech z těl, které se houpaly ve větru“.
Přesto byla země po dlouhé době bez zlodějů.
Obchodníci říkali, že mohli nechat zlatou misku u cesty – a ráno ji našli nedotčenou.
V roce 1462 vtrhl sultán Mehmed II. do Valašska s armádou 100 000 mužů.
Vlad použil gerilové taktiky, přepady v noci a spálenou zem.
Když sultán dorazil k městu Târgoviște, našel před ním „les kůlů“ – přes 23 000 mrtvých těl tureckých zajatců.
Sultán, ohromen tím výjevem, ustoupil.
Tento okamžik zpečetil Vladovu pověst – Evropa ho začala oslavovat jako obránce křesťanstva, zatímco Turci o něm psali jako o vládci démonů.
Osud se však obrátil.
Po intrikách a obviněních z krutosti ho uherský král Matyáš Korvín v roce 1462 uvěznil na 12 let.
Byl držen ve věži hradu Visegrád na Dunaji.
Zde se podle některých kronik Vlad oddával meditacím, čtení Písma, ale i tajemným rituálům, v nichž hledal cestu k moci za hranicemi lidskosti.
Legenda říká, že tehdy pronesl:
„Lidé mě zradili – krev mi však zůstane věrná.“
Roku 1476 se mu podařilo znovu získat trůn, ale krátce nato padl v bitvě proti Turkům poblíž Bukurešti.
Jeho tělo bylo podle dobových pramenů pochováno v klášteře Snagov.
Když byl hrob o staletí později otevřen, v rakvi nebylo tělo – jen zvířecí kosti.
Tak se zrodila legenda, že Vlad Țepeș nikdy nezemřel.
Z muže, který vládl pomocí strachu, se stal upír, který vládne věčností.
