Anna Klévská: Tichá žena, která přežila Jindřicha VIII.

Anna se narodila 22. září 1515 v Düsseldorfu, jako druhé dítě vévody Jana III. z Jülichu-Kleve-Bergu a jeho ženy Marie. Vyrůstala na dvoře, který byl spíše střídmý než přepychový. Její otec byl vážný muž, který si zakládal na pořádku a zbožnosti, matka zase dbala na to, aby děti vedly skromný život.

Na rozdíl od anglických či francouzských princezen nebyla Anna vychovávána k hudbě, tanci a dvorské eleganci. Učila se číst, psát, a především znát Písmo svaté. Když byla malá, ráda sedávala s matkou v zahradách a poslouchala vyprávění biblických příběhů.

„Knihy jsou pro mne oknem do světa. I když nikdy neopustím náš dvůr, skrze ně vidím dál, než mé oči dohlédnou.“

Byla spíše tichá, zamyšlená a neměla sklon k výstřednostem. Sestra Sibyla byla o poznání živější, bratr Vilém zase budoucím dědicem a středem otcovy pozornosti. Anna se cítila trochu stranou, ale nesla to pokorně.

V dospívání byla vychovávána tak, aby se stala vhodnou manželkou pro významného šlechtice. Zatímco jiné dívky jejího věku se učily francouzsky či latinsky, Anna mluvila jen německy. Byla zručná v domácích pracích, uměla vyšívat, spravovat domácnost a věnovala se modlitbám.

„Někdy slyším, že v jiných zemích princezny tančí a zpívají, že hovoří cizími jazyky. Já to neumím. Ale snad je lepší být upřímná a klidná, než oslnivá a prázdná.“

Otec jí zprostředkovával vzdělání v náboženské reformaci, která se v té době šířila Německem. Anna tedy vyrůstala v prostředí, které již nebylo tak pevně spjato s katolickou církví jako v jiných zemích. Tento prvek se později ukázal jako důležitý při sňatkových vyjednáváních s Anglií.

V mládí byla popisována jako vysoká, statná, s jemným obličejem, světlými vlasy a klidným pohledem. Nevyzařovala však půvab dvorní dámy – spíše důstojnost a zdrženlivost. Někteří kronikáři poznamenali, že byla „milá a přívětivá, avšak bez jiskry, která by rozzářila královský dvůr“.

„Každý den se modlím, aby můj osud byl spravedlivý. Nemám v rukou moc volit, komu budu patřit. Ale snad Pán povede mé kroky správným směrem.“

Když dospívala, bylo zřejmé, že se stane součástí diplomatických plánů svého otce. Nabídky k sňatku přicházely, některé byly odmítnuty, jiné padly kvůli změnám v politice. Anna se připravovala na to, že jednoho dne opustí rodnou zem, aniž by věděla, kam ji osud zavede.

Když bylo Anně čtyřiadvacet let, otec jí oznámil, že se stane manželkou anglického krále Jindřicha VIII. Rozhodnutí padlo rychle – bylo to politické spojenectví, které mělo posílit vazby mezi protestantskými knížectvími a Anglií.

„Otec mi dnes sdělil, že pojedu do Anglie. Je to vůle rodu, vůle politiky. Řekl, že tam na mne čeká veliká čest – být královnou. Ale v mém srdci je strach. Nikdy jsem nebyla tak daleko, nikdy jsem neviděla moře. A krále Jindřicha znám jen z pověsti.“

Loučení bylo těžké. Sestra Sibyla ji objala a šeptala jí do ucha, že musí být silná. Bratr Vilém jí slíbil, že se za ni bude modlit. Matka jí dala malý křížek, aby ji chránil na cestách.

Karavany a lodě, které měly princeznu dopravit do Anglie, se pohybovaly pomalu. Všude, kde projížděla, ji vítali jako budoucí královnu. Anna se snažila působit klidně, ale uvnitř ji sužovala nejistota.

„Krajiny se střídají, lidé hovoří jazyky, kterým nerozumím. Cítím se jako list, který unáší vítr. Modlím se, aby tam, kam dopadnu, byl klid a bezpečí.“

Když dorazila k pobřeží, spatřila poprvé v životě moře. Rozlehlá hladina ji naplňovala hrůzou i úžasem. Plavba byla bouřlivá, vlny se tříštily o boky lodi. Anna trávila hodiny ve své kajutě, svírala křížek od matky a šeptala modlitby.

„Moře je nekonečné a divoké. Připadám si malá a bezmocná. Pokud mě Bůh dovede na druhý břeh, budu mu děkovat do konce života.“

Na začátku ledna 1540 dorazila do Anglie. V přístavu na ni čekali královi vyslanci a dvořané, kteří ji obklopili nádherou a okázalostí, jakou dosud nepoznala. Anna nerozuměla jejich slovům, usmívala se tiše a snažila se působit důstojně.

Brzy ji měl navštívit sám král – ovšem inkognito. Jindřich se převlékl za prostého šlechtice, aby ji překvapil a otestoval. Anna jej však nepoznala a reagovala zdrženlivě, což Jindřicha hluboce zklamalo. Už tehdy v něm začala doutnat nelibost, která později určovala jejich krátký svazek.

„Dnes ke mně přišel muž, jehož jsem neznala. Byl odvážný, mluvil rychle, já mu nerozuměla. A přesto se díval na mne s očekáváním, jako bych měla říci něco, co neumím. Později jsem se dozvěděla, že to byl samotný král. Snad jsem ho zklamala už při prvním pohledu.“

Dne 6. ledna 1540 stála Anna Klévská ve Westminsterském opatství v nádherných šatech. Dvůr jásal, hudba zněla a ona, prostá dívka z německého Kleve, se stala manželkou Jindřicha VIII.

Přesto se nad celou slavností vznášel stín. Král, který býval kdysi impozantní rytíř, byl v té době již obézní, nemocný a nedůvěřivý. Anna ho sotva znala, nerozuměla mu, a on se na ni díval s ledovým chladem.

„Dnes jsem byla oddána s králem Anglie. Všichni kolem mne volali, že jsem požehnána. Ale já se cítím jako v cizí zemi, obklopená tvářemi, které nerozumím, a pohledy, které mne zkoumají. Král se na mne neusmál.“

První týdny po svatbě byly pro Annu nesmírně těžké. Neznala anglický jazyk, neuměla tančit ani zpívat, jak bylo u dvora zvykem. Dámy šuškaly o tom, že král je s ní nespokojen.

Jindřich se k ní choval chladně a zanedbával ji. O manželském soužití ani nemluvil. Čím víc se Anna snažila, tím víc narážela na jeho nezájem.

„Každý den sedím u stolu s králem, ale naše slova se míjejí. On mluví rychle, já jen kývám. Někdy se bojím, že jsem jen stín v jeho paláci.“

Jindřich brzy začal hledat cestu, jak manželství ukončit. Tvrdil, že nebylo naplněno, že Anna nebyla krásná, jak očekával, a že svazek byl politickým omylem. Na dvoře se o tom šeptalo, a Anna to cítila.

„Vím, že nejsem jeho vyvolená. Když se na mne dívá, je to, jako by se díval skrz mne. Neublížil mi, ale ani mne nepřijal. Jsem královnou jen na papíře.“

V červenci 1540, po pouhém půl roce, bylo manželství anulováno. Důvody byly oficiálně právní – prý byla kdysi zaslíbena jinému, prý chyběl pravý souhlas. Skutečným důvodem byla Jindřichova nespokojenost.

Anna se rozhodla neklást odpor. Přijala osud pokorně a odevzdaně. To jí paradoxně zachránilo život i postavení. Král jí daroval statky, bohatství a titul „milovaná sestra krále“.

„Dnes mi oznámili, že nejsem více královnou. Mohla jsem přijít o hlavu, kdybych se bránila. Ale já mlčela a přijala to. A za tu poslušnost mi dali klid, který je víc než koruna.“

Když se roku 1540 manželství Anny a Jindřicha oficiálně rozpadlo, Anna se ocitla v nezvyklé pozici. Nebyla více královnou, ale zároveň nebyla vyhnána. Král jí ponechal velkorysé věno, několik panství v Anglii a udělil jí titul „milovaná sestra krále“. To ji chránilo a zajišťovalo, že byla součástí královské rodiny, ačkoli už ne jako manželka.

„Dnes jsem vstoupila do nového domu, který mi král daroval. Je zde zahrada, kde mohu sedět tiše a modlit se. Nejsem královnou, ale jsem svobodná. Možná mi Bůh připravil lepší cestu, než bych čekala.“

Navzdory neúspěšnému manželství zůstala Anna v dobrém vztahu s Jindřichem. Jeho děti – Marie, Alžběta i malý Eduard – ji navštěvovaly a chovaly k ní náklonnost. Zejména princezna Marie se s Annou velmi sblížila. Sdílely podobnou vážnost, víru a sklon k modlitbě.

„Maria je jako dcera, kterou jsem nikdy neměla. Často sedíme spolu a čteme písma. Vidím v ní moudrost, ale také bolest. Modlím se, aby její osud nebyl tak těžký, jako byl ten můj.“

Alžběta, pozdější slavná královna, měla Annu také ráda – a snad právě proto, že Anna nikdy neusilovala o moc, byla pro obě dívky bezpečnou a klidnou oporou.

Po smrti Jindřicha v roce 1547 se Anna stáhla více do ústraní, ale její postavení zůstalo ctěné. Žila na svých statcích v Heveru či v Chelsea, kde si mohla užívat klidu a jistoty. Na rozdíl od jiných Jindřichových manželek – popravené Anny Boleynové nebo Kateřiny Howardové – se dožila poměrně poklidného a dlouhého života.

„Často přemýšlím, proč já jsem přežila, když jiné ženy skončily v krvi a utrpení. Možná proto, že jsem nikdy neodporovala, nikdy nebojovala. Můj dar je tichost. A někdy právě tichost zachrání život.“

Anna zůstala věrná Anglii. Už nikdy se nevrátila do Německa, i když měla možnost. Vnímala Anglii jako svůj druhý domov, byť v něm prožila i své největší ponížení.

Zemřela 16. července 1557 v Chelsea, ve věku čtyřiceti jedna let. Byla pochována ve Westminsterském opatství – čest, která se nedostala všem královnám, a už vůbec ne těm, které byly od krále zavrženy.

„Jsem daleko od země, kde jsem se narodila. Ale zde, v Anglii, našla jsem svůj pokoj. Ať je můj hrob tichým místem, kde budou lidé vzpomínat, že jsem byla sestrou krále, a přesto zůstala sama sebou.“

Anna Klévská nebyla nejkrásnější, ani nejvzdělanější z Jindřichových žen. Byla však ta, která přežila. Její pokora a klidná povaha jí přinesly výsledek, o jakém by se jiným nešťastnicím na královském dvoře ani nesnilo: místo na slunci, bezpečí a vzpomínku, která přežila staletí.