„Chudoba, dřina a přežití: Jak žili prostí lidé ve středověku“

Když se řekne středověk, mnozí si představí majestátní hrady, rytířské turnaje a slavnostní hostiny u dlouhých stolů. Tento obraz ale patří jen k malé části společnosti – šlechtě a církvi. Drtivou většinu tvořili prostí lidé, jejichž život se odehrával v úplně jiném světě. Rolníci, nádeníci, služebníci, vdovy či sirotci čelili chudobě, hladu a nemocem. Právě oni ale nesli na svých bedrech tíhu každodenní práce, bez níž by středověká společnost nemohla existovat.

Venkov byl domovem většiny obyvatel. Mezi chudé patřili bezzemci – lidé, kteří nevlastnili žádnou půdu a museli pracovat na polích vrchnosti nebo bohatších sedláků. Často šlo o podruhy, kteří žili v chaloupkách na okraji vesnice a za možnost bydlet a obdělávat malý kousek půdy museli odpracovat určitou robotu.

Ve městech se do chudiny řadili učni a tovaryši bez vlastního živnostenského oprávnění, služebnictvo, nádeníci, ale i žebráci či prostitutky. Mnozí lidé byli do bídy doslova vrženi okolnostmi – nemocí, smrtí živitele rodiny nebo válkou. Do kategorie „nečistých“ povolání spadali kati, hrobníci nebo koželuhové, kteří sice měli práci, ale byli společensky opovrhovaní a často žili na okraji měst.

Chudí lidé obývali skromné domky nebo chatrče, postavené ze dřeva, hlíny a slámy. Základ tvořila jediná místnost, která sloužila k vaření, spánku i práci. Kouř z otevřeného ohniště se držel uvnitř, protože komíny se začaly prosazovat až později – unikl jen škvírami ve střeše. Podlaha byla udupaná hlína, nábytek tvořily jednoduché lavice, stůl a truhla. Spalo se na slámě, často všichni společně – rodiče i děti.

Zvířata měla v životě chudých klíčovou roli. Husa, slepice nebo koza mohly být zdrojem jídla, a proto se často chovala přímo v domě. V zimě navíc zvířata pomáhala vytopit místnost.

Jídelníček chudých byl velmi jednoduchý. Základem byl chléb, většinou tmavý žitný, a různé obilné či luštěninové kaše. Na stole nechyběla cibule, česnek a kapusta – levná zelenina, která šla vypěstovat i na malém záhonku.

Maso bylo vzácností. Pokud se objevilo, šlo obvykle o drůbež, vepřové nebo kus uzeného. Na půstní dny, kterých bylo během roku víc než stovka, se jedly ryby – sušené, solené nebo čerstvé, pokud bylo poblíž jezero či řeka.

Pití představovala voda, ale ve městech často nebyla příliš čistá. Proto se vařilo slabé pivo, které bylo bezpečnější a dodávalo i trochu energie. V některých oblastech se pila medovina nebo levné víno.

Hladomory byly časté, zvláště když neúroda nebo válka zničily zásoby. V takových časech se lidé uchylovali k „hladovým plodinám“, jako byly žaludy, kořínky nebo trávy, a mnozí umírali vyčerpáním. Kroniky z českých zemí 14. století dokládají, že během hladomoru docházelo i ke kanibalismu.

Pracovní den chudého člověka začínal za rozbřesku a končil se setměním. Na venkově to byla především zemědělská dřina – orání, setí, okopávání, sklizeň, mlácení obilí, sekání dřeva či péče o dobytek. V zimě, kdy se na polích nepracovalo, lidé vyráběli domácí nástroje, opravovali vybavení a připravovali se na další sezónu.

Ve městech nacházeli chudí obživu jako nádeníci, kteří pomáhali nosit těžké náklady, kopat základy nebo stavět hradby. Ženy si často vydělávaly službou v domácnostech bohatších rodin nebo prací na trzích. Děti nebyly výjimkou – už od útlého věku musely přispívat, ať už hlídáním hus, přinášením vody, nebo pomocí v kuchyni.

Na hygienu nezbývalo mnoho prostředků. Koupání probíhalo jen občas, většinou ve studené vodě nebo ve veřejných lázních, pokud si je člověk mohl dovolit. Zuby se čistily hadříkem, bylinkami nebo větvičkami, toaletní papír neexistoval – používaly se hadry, sláma nebo mech.

Ulice ve městech byly často znečištěné – odpad se vyléval přímo z oken, kanalizace prakticky neexistovala. To vedlo k šíření nemocí, které se v přeplněných čtvrtích šířily rychle. Morové rány ve 14. století zdecimovaly obyvatelstvo celé Evropy, a právě chudí byli nejzranitelnější.

Lékařská péče byla pro chudé nedostupná. Pomoc hledali u lidových léčitelek, bylinkářek nebo u šarlatánů na trzích. Smrtelně nebezpečné byly i běžné úrazy – zlomená noha nebo zanícený zub mohly znamenat konec života.

Města se snažila chudé regulovat. Ne každý mohl volně žebrat – často bylo potřeba zvláštní povolení. „Neoprávnění“ žebráci byli vyháněni nebo trestáni.

Církev sehrávala dvojí roli. Na jedné straně chudé napomínala, aby žili skromně a nesnažili se porušovat společenský řád. Na straně druhé byla hlavním poskytovatelem pomoci – provozovala špitály, vývařovny nebo chudinské domy. Mniši a mnišky pečovali o nemocné, rozdávali jídlo a poskytovali střechu nad hlavou těm nejpotřebnějším.

Víra byla neoddělitelnou součástí života i těch nejchudších. Církevní kalendář určoval, kdy se pracovalo, kdy se postilo a kdy slavilo. V neděli se nepracovalo, o svátcích se konaly mše a poutě. Víra poskytovala útěchu v těžkých chvílích – chudí lidé věřili, že i když na zemi žijí v bídě, v nebi je čeká odměna.

Život chudých ve středověku byl plný dřiny, hladu a nemocí. Nebyl romantický ani dobrodružný – byl to každodenní boj o přežití. Přesto právě tito lidé tvořili základ společnosti: obdělávali pole, stavěli města, vyráběli nástroje a svým potem živili šlechtu i církev.

Dnes, když se díváme na středověké hrady nebo čteme o hrdinských rytířích, je dobré nezapomínat na tu druhou, méně blyštivou tvář dějin. Tu, kterou psaly miliony neznámých mužů, žen a dětí – chudých, ale nezbytných.

zdroje: