Jana Seymourová – něžná tvář tudorovské Anglie

Na jaře roku 1508 se v poklidném venkovském sídle Wolf Hall narodila holčička, která jednou měla změnit anglické dějiny. Jmenovala se Jana Seymourová.

Její rodina nepatřila k nejmocnějším dynastiím v Anglii – nebyli to vévodové ani princové – ale Seymourové stáli pevně mezi tradiční šlechtou. Otec, sir John Seymour, byl zkušený voják a dvořan, matka Margery Wentworthová pocházela z rodu, který byl dobře spřízněn s vyšší šlechtou. Malá Jana tak vyrůstala v prostředí, kde se dbalo na pořádek, zbožnost a povinnost vůči králi.

Na rozdíl od princezen a dam vychovávaných v duchu renesančního humanismu se Jana nedotkla latinských klasiků ani řeckých filozofů. Zato se naučila to, co bylo považováno za ctnosti ženy: skromnost, tichou píli, vyšívání, správu domácnosti a pevnou zbožnost. Byla popisována jako dívka se světlými vlasy a jemným vzhledem, ne oslnivé krásy, ale s půvabem prostoty a cudnosti.

Jako dospívající se Jana dostala na královský dvůr. Sloužila nejprve královně Kateřině Aragonské, manželce Jindřicha VIII. Tam se naučila dvorským zvyklostem a disciplíně, ale zároveň byla svědkem králova rostoucího napětí – Kateřina mu totiž nedala mužského dědice, a to bylo pro dynastii zásadní.

Když byla Kateřina odsunuta, Jana zůstala u dvora a stala se dvorní dámou nové královny Anny Boleynové. Anna byla Janiným pravým opakem: chytrá, vzdělaná, ambiciózní, ale také pyšná a výstřední. V očích mnoha dvořanů byla „čarodějkou“, která krále svedla a odtrhla od církve v Římě.

Jana v té době zůstávala nenápadná, spíše tichá postava na pozadí dvorských intrik. Nikdo ještě netušil, že právě ona se stane tou, která nahradí Annu.

V polovině 30. let 16. století už bylo Jindřichovi VIII. přes čtyřicet. Byl stále mocný, ale těžkopádnější, podrážděný a obklopený strachem o pokračování rodu. Anna mu porodila dceru Alžbětu, ale žádného syna. Královo srdce ochladlo.

A tehdy jeho pohled padl na Janu. Byla klidná, mírná, plná oddanosti – úplný protiklad k ohnivé Anně. Současníci zaznamenali, že se Jana stala předmětem jeho náklonnosti už roku 1535. Brzy začal Janě posílat květiny a drahé dary. Jana ale jednala chytře: odmítla je přijmout. Její slova byla pro krále šokující a zároveň přitažlivá: „Nebudu nic přijímat od krále, dokud mě nepoctí jako svou manželku.“

Pro muže, který byl zvyklý, že ženy touží po jeho přízni, to byl zásah do srdce. Jana se mu zdála jako opravdová ctnostná panna, která se nedá koupit.

Na jaře roku 1536 se osud Anny Boleynové naplnil. Byla obviněna z nevěry, zrady a dokonce incestu. Ať už byla obvinění pravdivá, nebo ne – jejich účel byl jasný: odstranit ji a uvolnit cestu jiné ženě.

19. května 1536 byla Anna sťata mečem na londýnském Toweru. Už o deset dní později, 30. května, se Jindřich oženil s Janou Seymourovou. Královský dvůr nevěřil vlastním očím, jak rychle se věci odehrály.

Pro Jindřicha byla Jana „pravá a spravedlivá manželka“. S ní chtěl konečně dosáhnout toho, po čem toužil celý život – mužského následníka.

Jana nebyla korunována slavnostní korunovací, možná z úsporných důvodů, možná proto, že situace v zemi byla napjatá. Přesto byla uznána jako královna a stála po boku Jindřicha při dvorských ceremoniích.

Její povaha se projevila i v roli panovnice. Zatímco Anna se snažila mít vliv na politiku a náboženské reformy, Jana se držela zpátky. Jediný pokus o zásah do politiky se jí vymstil: během povstání „Pouť milosti“ (1536), kdy tisíce lidí protestovaly proti rušení klášterů, Jana pokorně prosila krále o milost pro vzbouřence. Jindřich se rozlítil a varoval ji, že by se mohla setkat se stejným osudem jako její předchůdkyně. Jana od té doby zůstávala stranou.

Ale přesto nebyla jen mlčenlivou figurkou. Pevně usilovala o to, aby se král smířil se svou dcerou Marií, kterou zavrhl kvůli Anně Boleynové. Díky Janině vlivu byla Marie znovu přijata na dvůr – a to bylo gesto, které jí vděčná princezna nikdy nezapomněla.

Na podzim roku 1537 přišla ta chvíle, na kterou Anglie čekala. Jana otěhotněla a celé království se modlilo, aby porodila syna.

12. října 1537, po dlouhých a vyčerpávajících bolestech trvajících tři dny, Jana přivedla na svět prince Eduarda. Král se téměř zbláznil radostí. Po letech čekání měl konečně legitimního dědice – budoucího Eduarda VI. Slavnosti trvaly celé dny, dvůr zpíval, Anglie oslavovala.

Ale v královských komnatách panoval zároveň stín. Jana byla vyčerpaná. Těžký porod jí způsobil horečku, která se nedala zastavit. Lékaři byli bezmocní.

24. října 1537, jen dvanáct dní po porodu, Jana zemřela. Bylo jí přibližně 29 let. Král byl zdrcen. Říká se, že nikdy neměl ženu rád tolik jako Janu – ať už proto, že byla matkou jeho vytouženého syna, nebo proto, že v ní viděl klid a oddanost, kterou marně hledal jinde.

Jana byla pohřbena s královskými poctami v kapli sv. Jiří na hradě Windsor. O devět let později, když zemřel i Jindřich VIII., bylo jeho tělo položeno k ní – podle jeho přání, aby po smrti spočíval vedle své „jediné pravé manželky“.

Jana Seymourová byla královnou jen krátce, sotva rok a půl. Přesto její jméno navždy zůstalo v paměti jako ženy, která Jindřichovi VIII. dala to, co chtěl nade vše: syna a dědice. Byla jedinou z jeho šesti manželek, která byla pohřbena po jeho boku – a jedinou, o níž nikdy neřekl křivé slovo.