Když hvězdy padnou: Příběhy Klubu 27

Říká se, že existuje číslo, které je víc než jen číslem. Sedmadvacet.
Pro většinu lidí je to věk, kdy se teprve hledají, kdy život začíná nabírat jasný směr. Ale pro některé – pro ty, kteří se dotkli hvězd příliš brzy – je to hranice. Hranice mezi slávou a propastí, mezi hudbou a tichem.

Klub 27. Není to klub, do kterého by někdo chtěl patřit. A přesto se do něj zapsala jména, která změnila svět: Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Kurt Cobain a Amy Winehouse.

Tohle je jejich příběh.

Byl rok 1942, když se v Seattlu narodil chlapec jménem Johnny Allen Hendrix. Jeho rodina nebyla bohatá, často se stěhovali z místa na místo a malý Jimi si musel zvyknout na tvrdý život. Otec mu později změnil jméno na James Marshall Hendrix – a právě pod tímto jménem měl svět poznat hudebníka, který otřese hranicemi možného.

Už jako dítě se fascinovaně díval na kytary ve výlohách. Neměl peníze, a tak si vyráběl vlastní nástroje z krabic a kusů dřeva. První opravdová kytara, stará a ošoupaná, se mu dostala do rukou, když mu bylo patnáct. Od té chvíle se od ní téměř neodloučil. Hrál celé hodiny, kopíroval zvuky, které slyšel v rádiu, a učil se je překrucovat podle své fantazie.

Po škole krátce nastoupil do armády. Ale vojenský řád a disciplína pro něj nebyly. Našel tam ale něco jiného – jistotu, že hudba je jeho jedinou cestou. Po odchodu z armády se živil hraním po klubech, doprovázel různé zpěváky. Nebyl to snadný život: malé peníze, hodně cestování, spánek na pohovkách a v motorestech. Ale zároveň tam našel svou tvář – naučil se showmanství, hrát kytarou za zády nebo zuby.

Zlom přišel, když se dostal do Anglie. Londýnská scéna ho přijala s otevřenou náručí. Jeho kapela The Jimi Hendrix Experience začala plnit kluby a brzy i stadiony. Publikum bylo v šoku: jak je možné, že z elektrické kytary může vycházet takový zvuk? Jimi dokázal zkrotit hluk a chaos a proměnit je v poezii.

Jeho vrchol přišel v roce 1969 na festivalu Woodstock. Když v závěru festivalu vystoupil, unavený, s vlasy rozcuchanými, a začal hrát americkou hymnu, lidé zatajili dech. Zvuky sirén, výstřelů a bomb – to všechno dokázal vykouzlit na kytaru. Bylo to vyznání i protest, symbol celé generace.

Ale sláva měla svou cenu. Nekonečné koncerty, tlak fanoušků, média, která čekala na každý jeho krok. Začal hledat únik. Alkohol a prášky na spaní se míchaly s drogami, a jeho tělo sláblo. Přesto nikdy nepřestal hrát.

A tak skončila cesta muže, který dokázal udělat z kytary něco víc než jen nástroj. Jeho život byl krátký, ale tóny, které zanechal, rezonují dodnes.

Port Arthur v Texasu nebylo místo, kde by se člověk chtěl narodit, pokud by byl jiný. Janis Lynn Joplin byla od začátku odlišná. Ve škole se jí posmívali, říkali jí ošklivá, zesměšňovali její zálibu v blues a folku. Většina dívek se učila, jak být dokonalými dámami, ale Janis toužila zpívat jako Bessie Smith, Billie Holiday – ženy, které do každého tónu vložily bolest i vášeň.

Jejím útěkem byla hudba. Hodiny poslouchala staré nahrávky a zkoušela napodobit ty syrové hlasy. A pak přišel okamžik, kdy zjistila, že nepotřebuje nikoho napodobovat – že její vlastní hlas je stejně silný, možná ještě silnější.

Na počátku šedesátých let se stěhuje do San Franciska. Město plné hippies, protestů a svobody ji vítá. Připojuje se ke kapele Big Brother and the Holding Company. Na pódiu působí jako hurikán – malá, rozcuchaná žena, která řve do mikrofonu, a přitom dokáže publikum rozplakat. Její hlas byl zjevením. Lidé v něm slyšeli pravdu, kterou si sami nedokázali přiznat.

Sláva roste. Woodstock, Monterey, vyprodané haly. Ale mimo světla reflektorů Janis bojuje. Sama sobě nikdy nepřipadala dost dobrá, dost krásná, dost milovaná. Lásky, které našla, končily zlomeným srdcem. Útěchu hledala v láhvi a heroinu.

Přátelé ji popisovali jako směs smíchu a bolesti. Dokázala být nejhlasitější v místnosti, vtipkovat, zpívat, objímat. Ale pak odešla sama na pokoj a ticho ji dusilo.

Její poslední nahrávka, píseň Mercedes Benz, působí jako ironická modlitba. Zpívá v ní o materiálních touhách, ale zní to, jako by se smála sama sobě a celému světu. Zůstala po ní deska Pearl, která vyšla až po její smrti – a stala se legendou.

Janis Joplin, dívka, kterou v Texasu odmítali, se stala královnou rocku a blues. Ale zaplatila za to cenu, která byla vyšší, než kdokoli mohl čekat.

Byl to chlapec, který se narodil do přísné rodiny. Jeho otec, admirál amerického námořnictva, čekal, že z něj vyroste voják, muž řádu a kázně. Ale Jim Morrison měl od dětství jiný svět – svět poezie, knih a představ. Četl Nietzscheho, Rimbauda, Kerouaca. Věřil, že život je cesta, kterou je třeba projít až na kraj propasti.

Na univerzitě v Los Angeles potkal klávesistu Raye Manzareka. Ten slyšel, jak Jim recituje své verše, a navrhl mu, aby je zkusil zpívat. Tak vznikli The Doors – kapela, která brzy změnila hudební scénu.

Jim na pódiu nebyl jen zpěvák. Byl to šaman, prorok i básník. Jeho oči zářily jako plameny, jeho hlas dokázal hladit i děsit. Písně jako Light My Fire, The End nebo Riders on the Storm se staly hymnou generace. Publikum padalo do transu, když tančil a řval do mikrofonu.

Ale s rostoucí slávou rostly i jeho démoni - alkohol, LSD, ženy, skandály. Na jednom koncertě se svlékl, jindy zase provokoval policii. Byl nezkrotný, nepolapitelný. A přitom křehký – ve chvílích, kdy nebyl obklopen lidmi, utíkal k básním, zapisoval si temné myšlenky, hledal smysl.

Na konci šedesátých let už jeho tělo nezvládalo šílený životní styl. Přibral, jeho tvář byla unavená, oči zakalené. A tak odjel do Paříže – města, které miloval pro jeho poezii a umění. Doufal, že tam najde klid. Bydlel se svou partnerkou Pamelou Courson v malém bytě na Rue Beautreillis. Dny trávil procházkami po městě, psaním a čtením.

Ale klid byl jen zdánlivý. Morrison stále pil, stále hledal hranici, za kterou se člověk může dostat. A pak přišel osudný den.

Bylo mu 27 let.

Na hřbitově Père Lachaise v Paříži se jeho hrob stal místem pouti. Lidé tam nosí květiny, básně, cigarety, někdy i lahve alkoholu. Morrison se stal symbolem: básníkem, který zemřel příliš brzy, mužem, který hledal pravdu i v temnotě.

Jeho život byl jako jeho poezie – krásný, nebezpečný, nepochopitelný. A stejně jako dveře, po nichž byla pojmenována jeho kapela, zůstal navždy uzavřený mezi světlem a stínem.

Aberdeen 1967, malé deštivé město na severozápadě Spojených států.
V rodině se narodil chlapec jménem Kurt Donald Cobain. Jeho dětství bylo poznamenáno rozvodem rodičů – událostí, která se mu hluboko zaryla do srdce. Malý Kurt se cítil opuštěný, ztracený, neschopný zapadnout. Vždy byl citlivý a svět kolem něj byl příliš drsný.

Hudba se pro něj stala útočištěm. Naučil se hrát na kytaru a ponořil se do punku a alternativního rocku. V garážích, sklepích a malých klubech začínal zkoušet se svými přáteli. Z těchto začátků se zrodila Nirvana.

Když v roce 1991 vyšlo album Nevermind, svět se obrátil vzhůru nohama. Singl Smells Like Teen Spirit se stal hymnou celé generace. Náhle byl z Kurta, který sotva věřil sám v sebe, „hlas generace X“. Miliony fanoušků viděly v jeho textech své vlastní zoufalství a vztek.

Ale pro Kurta to byla past. Nenáviděl tlak slávy. Nechtěl být idolem. Byl jen mužem, který psal o své bolesti. K tomu se přidaly zdravotní problémy – nesnesitelné bolesti žaludku, které ho trápily celé roky. Úlevu našel v heroinu, ale ten se stal jeho zkázou.

Jeho vztah s Courtney Love byl divoký, plný lásky i destrukce. Oba bojovali se závislostmi, oba byli pod neustálým dohledem médií. Když se jim narodila dcera Frances Bean, Kurt chtěl být otcem, ale démoni byli silnější.

Na jaře roku 1994 už bylo jasné, že Kurt je na hraně. Několikrát se pokusil o léčbu, ale vždy utekl. Nakonec se uzavřel do svého domu v Seattlu. Napsal dopis na rozloučenou, adresovaný své ženě, dceři a fanouškům. V dopise stálo, že už nedokáže dál – že ztratil radost ze života i z hudby.

Jeho smrt otřásla světem. Fanoušci plakali, mnozí ho považovali za mučedníka. Ale ti, kteří ho znali, věděli, že byl především člověkem, který nikdy nenašel klid.

Kurt zanechal hudbu, která dodnes rezonuje. Jeho hlas, plný zloby i něhy, zůstává symbolem generace, která hledala smysl ve světě chaosu. Nirvana skončila, ale legenda se zrodila.

Londýn, čtvrť Southgate. 14. září 1983 se narodila dívka, která od malička zpívala všude, kde mohla. Amy Jade Winehouse. Už jako malá fascinovaná jazzem, soulovými nahrávkami a starými zpěvačkami, které dokázaly jedním tónem rozdrtit srdce i potěšit duši.

Amy byla divoká, vzdorovitá. Ve škole ji učitelé napomínali, že se neumí přizpůsobit. Ona se smála a psala si do sešitů texty. Už v pubertě hrála v kapelách, psala vlastní písně a její hlas – hluboký, naléhavý, starý, jako by v něm zněla historie celého jazzu – všechny ohromoval.

První album Frank (2003) ukázalo světu mladou ženu s obrovským talentem. Ale skutečný průlom přišel o tři roky později s deskou Back to Black. Skladby o lásce, zradě, bolesti i sebeironii, zpívané tím jedinečným hlasem, jí přinesly pět cen Grammy. Písně jako Rehab nebo You Know I'm No Good se staly ikonami své doby. Amy se stala hvězdou – ale hvězdou, která zářila příliš silně.

Sláva ji zničila. Neustálý bulvár, paparazzi, tlak fanoušků – a k tomu její vlastní démoni. Alkohol, drogy a bouřlivý vztah s Blakem Fielderem-Civilem ji táhly dolů. Na pódiích střídala brilantní výkony s pády, kdy nedokázala zpívat. Léčby střídaly relapsy, a každá její slabost byla okamžitě veřejně rozebírána.

Pod tím vším ale byla Amy – mladá žena, která chtěla být jen sama sebou. Někdy se vrátila k čistému zpěvu, k jazzovým standardům, a připomněla všem, proč je považována za jedinečný hlas své generace. Ale její tělo už nezvládalo roky boje.

Její poslední nahrávky působí jako ozvěna – hlas, který se snaží znovu nadechnout, ale nedostane šanci. Amy Winehouse se připojila k řadě těch, kteří odešli příliš brzy, a stala se dalším jménem v seznamu Klubu 27.

Pět životů. Pět jmen, která změnila hudbu. Všichni odešli ve věku 27 let.

Ale Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Kurt Cobain a Amy Winehouse nejsou jediní. Mezi „sedmadvacítky“ patří i Brian Jones, zakladatel Rolling Stones, který se utopil ve svém bazénu; Robert Johnson, bluesový génius, jehož smrt obestírá tajemství; Alan Wilson z kapely Canned Heat, předávkovaný drogami; další hudebníci a umělci, jejichž jména připomínají, že sedmadvacet je hranice, kterou lze jen těžce překročit.

Byli géniové i ztracené duše. Jejich hudba přežila – stala se nesmrtelnou. Klub 27 není skutečné místo, ale legenda, která připomíná, že i ti nejsilnější mohou být nejkřehčí.

Hvězdy, které padly, svítí dál – a jejich odkaz inspiruje každou novou generaci, která hledá hlas, pravdu a umění. Sedmadvacet je číslo, které spojuje osudy, připomíná tragédii i genialitu a připomíná, že i krátký život může být nesmrtelný.

Zdroje:
Oficiální životopis Jimiho Hendrixe
Wikipedia
Biography – Janis Joplin
Biography – Jim Morrison
Britannica
History.com