Článek
Dětství a odchod z domova
Chiyo se narodila v roce 1878 v malé vesnici poblíž Ósaky. Její otec byl tesař, ruce měl vždy vonící po cedrovém dřevě, ale i ztvrdlé od dřiny. Matka se starala o domácnost a děti. Žili chudě, ale v rodině byl smích – až do chvíle, kdy matka zemřela na nemoc plic.
Když se rodina ocitla na pokraji hladu, otec rozhodl, že nejmladší dcera Chiyo bude poslána do Kjóta, kde existovaly okije – domy, které vychovávaly budoucí gejši. Bylo jí devět let.
Cesta do Kjóta byla pro ni jako přechod do jiného světa. Z vesnických polí a skromných dřevěných domků se ocitla v uličkách hanamači – čtvrtí gejš. Tamní ulice byly úzké, dlážděné, večer svítily lampiony z rýžového papíru a vzduch byl prosycen vůní kadidla, ryb a sake.
Život v okiji
V okiji ji přivítala okasan, „matka domu“, přísná žena, která rozhodovala o osudu všech dívek pod svou střechou. Chiyo se stala shikomi – služebnou. Její dny byly nekonečné:
- ráno drhla tatami a čistila kimona starších,
- nosila vodu z pumpy,
- pomáhala v kuchyni a připravovala koupele,
- a když všichni usnuli, potají cvičila kroky tance, které viděla u starších dívek.
Byla to tvrdá škola – často usínala vyčerpáním, někdy i v slzách. Ale věděla, že jen vytrvalostí se může dostat dál.
Proměna v maiko
Ve třinácti letech složila zkoušky a stala se maiko – učednicí gejši. To znamenalo obrovskou změnu. Najednou nosila těžká, barevná kimona, vysoké dřevěné sandály okobo a složité účesy zdobené květy a hřebeny. Její krk byl poprvé pokryt bílým líčidlem – znakem, že už vstoupila do světa umění.
Její denní program byl neúprosný:
- Ráno: hodiny tance (nihon-bujo), při kterém se učila držení těla, plynulost pohybů a výraz tváře, který musel působit klidně, i když ji bolely nohy.
- Dopoledne: zpěv a hra na šamisen. Struny byly tvrdé, prsty rozedřené, ale mistr opakoval: „Bez bolesti není hudba.“
- Odpoledne: čajový obřad – každý pohyb měl přesné pořadí. I malé zaváhání znamenalo selhání.
- Večer: doprovod starší sestry (onee-san) do čajovny. Maiko jen pozorovala, jak se její sestra pohybuje, jak nalévá saké a vede rozhovory.
Chiyo brzy získala přezdívku „ta se smíchem zvonku“. Její hlas byl jasný, hosty okouzloval.
Plnoprávná gejša
Ve dvaceti letech složila poslední zkoušky a stala se gejšou. Její vzhled se změnil – účes byl prostší, kimona elegantnější a méně barevná, make-up střídmější. Byla nyní profesionálkou.
Její den vypadal takto:
- Ráno: snídaně – miska rýže, miso polévka, nakládaná zelenina. Potom trénink tance a hudby.
- Odpoledne: lekce nebo krátký odpočinek.
- Podvečer: několikahodinová příprava – bílé líčidlo (oshiroi), červené rty, účes, kimono s těžkým pásem obi.
- Večer a noc: hostiny v čajovnách. Nalévala saké, hrála na šamisen, zpívala, tančila, ale hlavně vedla rozhovory. Muži přicházeli s břemeny obchodu a politiky – a Chiyo jim dávala zapomenout, alespoň na pár hodin.
Po návratu domů po půlnoci si sundala kimono a odlíčila se. V zrcadle pak viděla unavenou tvář obyčejné ženy, která se musela ráno znovu proměnit v gejšu.
Kontrast s obyčejnými ženami
Chiyo si uvědomovala rozdíl mezi sebou a ženami z její rodné vesnice. Ty už dávno měly děti, pracovaly na polích nebo v továrnách, ruce rozpraskané od dřiny, tváře spálené sluncem. Jejich svět byl těžký, ale stabilní – rodina, práce, půda.
Ona naopak žila v lampionech a hudbě, potkávala vlivné muže, ale neměla možnost vdát se a založit rodinu. Její život byl krásný i osamělý.
Válka a úpadek
Ve 30. letech a během války se svět změnil. Hostů ubývalo, muži odcházeli do armády. Čajovny se zavíraly, kimona byla šita z horší látky. Gejši byly posílány pomáhat do továren.
Chiyo už byla starší, proto zůstala v okiji. Stala se okasan – matkou domu. Učila mladší maiko, jak tančit, zpívat, jak držet tělo, jak se usmívat, i když je bolí nohy. Často jim říkala: „Naše práce není být krásné. Naše práce je dát lidem kousek klidu.“
Stáří
Po válce se Japonsko rychle měnilo. Přišly americké vlivy, moderní móda, nové způsoby zábavy. Gejši už nebyly tolik žádané, ale v Kjótu tradice přežila.
Chiyo zestárla, její vlasy zbělely, ale oči si zachovaly jiskru. Už nechodila do čajoven, ale sedávala večer u okna svého domu. Slyšela klapot sandálů mladých maiko a cítila, že její příběh žije dál v jejich krocích.
Zemřela v roce 1965, v době, kdy už Japonsko svítilo neony a továrny duněly novou érou. Ale v hanamači stále hořely lampiony a hrály tóny šamisenu. Její život byl jedním vláknem v hedvábném kimonu tradice, které přežilo celé století změn.
Trénink gejši
1. První krok – shikomi (služebná)
Když dívka přišla do okiji (domu gejš), byla ještě dítě.
- Byla „shikomi“, tedy služebná.
- Učila se poslušnosti a disciplíně: uklízela tatami, pomáhala v kuchyni, připravovala kimona starším, nosila vodu.
- Musela být stále k dispozici, bez reptání.
- V noci se učila základní kroky tance a písně – často sama, potají, aby se připravila na přijetí za učednici.
Tato fáze mohla trvat několik let, podle schopností dívky.
2. Druhý krok – maiko (učednice)
Když složila zkoušky, stala se maiko – učednicí gejši. To byla nejtěžší a nejdůležitější část výcviku.
Umělecký trénink
- Tanec (nihon-bujō) – každý pohyb musel být přesný, ladný a pomalý. Trénovalo se celé hodiny, často dokola.
- Hudba – hra na šamisen (třístrunný nástroj), bubínky nebo flétnu. Prsty si musela otloukat do krve, než získala cit.
- Zpěv (nagauta) – tradiční zpěv, který se často pojil s tancem.
- Čajový obřad (sadō) – učila se přesné pohyby, jak připravit čaj, jak se uklonit, jak držet náčiní.
- Kaligrafie a poezie – aby mohla konverzovat i o jemnějších tématech.
Společenský trénink
- Učila se umění konverzace: jak vést rozhovor, kdy se smát, kdy mlčet, jak být vtipná, ale nikdy ne neuctivá.
- Trénovala nalévání saké hostům – gesto muselo být elegantní, nikoli mechanické.
- Učila se pohybovat v kimonu – i obyčejný krok je v těžkém kimonu s obi (pás dlouhý několik metrů) náročný.
Vzhled a chůze
- Každý účes, každý hřeben měl svůj význam. Účes se měnil s věkem a zkušeností.
- Maiko nosila vysoké dřevěné sandály okobo, ve kterých se musela naučit chodit tiše a s grácií.
- Líčení bylo složité: bílý prášek na obličej, červené rty, černé linky. Všechno se nanášelo pečlivě a trvalo to dlouho.
3. Třetí krok – gejša (plně vyškolená)
Když se maiko po několika letech naučila vše potřebné, mohla se stát gejšou.
- Její make-up byl střídmější, kimono jednodušší, účes méně zdobený.
- Stala se profesionálkou, kterou si hosté objednávali do čajoven.
- Už ne jen pozorovala, ale sama bavila společnost – hudbou, tancem, rozhovorem.
Disciplína a náročnost
- Trénink trval často 5–10 let.
- Vyžadoval vytrvalost, trpělivost a absolutní poslušnost.
- Byl fyzicky i psychicky náročný – mnoho dívek cestu nezvládlo a okiji opustilo.
- Ty, které vydržely, získaly nejen postavení gejši, ale i respekt jako nositelky tradice.
Zdroje:
Liza Dalby – Geisha
Encyclopedia Britannica – Geisha
Smithsonian Magazine – Articles on Geisha Culture
