Sophie Scholl – Příběh odvahy

Dětství ve světě, který se měnil

Dne 9. května 1921 se v malém městě Forchtenberg v německém Württembersku narodila dívka, která se o pouhých jednadvacet let později stane jedním z nejznámějších symbolů odporu proti nacismu. Dostala jméno Sophie Magdalena Scholl. Nikdo tehdy nemohl tušit, že její život bude krátký, ale že její odkaz přetrvá celé generace.

Sophie vyrůstala v rodině, která se v mnohém lišila od většiny tehdejší německé společnosti. Její otec Robert Scholl byl liberálně smýšlející muž a několikanásobný starosta menších měst. Nebál se kritizovat politiku, pokud byl přesvědčen, že odporuje spravedlnosti nebo lidské důstojnosti. Matka Magdalena Schollová byla zdravotní sestra a hluboce věřící žena. Děti vedla k soucitu, pokoře a úctě ke každému člověku bez ohledu na jeho postavení.

V rodině vyrůstalo šest dětí – Inge, Hans, Elisabeth, Sophie, Werner a Thilde. Sourozenci spolu trávili většinu času. Chodili na dlouhé procházky, hráli divadlo, četli knihy a často vedli rozhovory o světě kolem sebe. Robert Scholl své děti podporoval v tom, aby přemýšlely samostatně. Často jim připomínal, že člověk nesmí slepě poslouchat autority jen proto, že mají moc.

Ve dvacátých letech procházelo Německo těžkým obdobím. Po první světové válce zemi zasáhla hospodářská krize, vysoká inflace a politické nepokoje. Mnoho lidí ztratilo práci i víru v budoucnost. Právě v této atmosféře začala sílit Národně socialistická německá dělnická strana vedená Adolfem Hitlerem.

Když bylo Sophii dvanáct let, stal se Hitler říšským kancléřem. Během několika měsíců začal měnit demokratické Německo v diktaturu. Politické strany byly zakázány, svobodný tisk umlčen a odpůrci režimu zatýkáni. Školy se postupně staly nástrojem nacistické propagandy. Učebnice byly přepisovány, děti se učily o údajné nadřazenosti „árijské rasy“ a učitelé byli povinni šířit nacistickou ideologii.

Stejně jako většina německých dětí byla i Sophie tímto prostředím ovlivněna. V roce 1934 vstoupila do Bund Deutscher Mädel (Svazu německých dívek), dívčí organizace Hitlerjugend. Nebylo na tom nic neobvyklého. Organizace nabízela sportovní aktivity, pobyty v přírodě, společné zpívání i pocit sounáležitosti. Pro mnoho dospívajících představovala dobrodružství a možnost najít nové přátele.

Ani Sophie zpočátku neviděla důvod, proč by měla být proti. Později její sestra Inge vzpomínala, že děti byly nacistickou propagandou silně ovlivňovány a jen málokdo si dokázal uvědomit, co se za ní skutečně skrývá.

Rozhodující vliv na Sophii však měla atmosféra doma. Její otec nikdy neskrýval svůj nesouhlas s Hitlerem. Když nacisté upevňovali svou moc, varoval děti, že vláda založená na strachu a nenávisti nemůže přinést nic dobrého. Za své názory byl dokonce na čas uvězněn za kritické výroky na adresu režimu.

Také Hans Scholl začal postupně měnit své názory. Přestože byl v mládí aktivním členem Hitlerjugend, čím více poznával skutečnou podobu nacistického státu, tím více se od něj odvracel. Jeho zkušenosti později výrazně ovlivnily i Sophii.

Ve druhé polovině třicátých let začala Sophie stále více číst klasickou literaturu, filozofii a křesťanské autory. Velký vliv na ni měli například svatý Augustin, Blaise Pascal nebo britský teolog John Henry Newman. Její dopisy z této doby ukazují mladou ženu, která stále častěji přemýšlela o odpovědnosti člověka za vlastní svědomí.

Současně se kolem ní měnil svět. Norimberské rasové zákony připravily německé Židy o základní občanská práva. V listopadu 1938 následovala Křišťálová noc, při níž byly vypalovány synagogy, ničeny židovské obchody a tisíce lidí byly zatčeny. Nacistický režim už neskrýval, že buduje stát založený na rasové nenávisti.

V září 1939 vypukla druhá světová válka. Německá vojska napadla Polsko a během několika let se válka rozšířila téměř do celé Evropy. Zpočátku přicházely zprávy o rychlých vítězstvích německé armády. Propaganda vytvářela obraz neporazitelné říše. Jenže za těmito úspěchy se skrývaly masové popravy civilistů, pronásledování Židů a stále tvrdší diktatura.

Sophie mezitím dospívala. Po absolvování školy musela stejně jako mnoho mladých žen vykonat povinnou pracovní službu Reichsarbeitsdienst a později pracovala jako vychovatelka v dětském zařízení. Povinnost služby byla jednou z podmínek pro přijetí na vysokou školu.

V květnu 1942 byla konečně přijata na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově, kde začala studovat biologii a filozofii. Netušila, že právě zde se během několika měsíců odehrají události, které navždy změní její život.

Na univerzitě se znovu setkala se svým bratrem Hansem. Jeho přátelé – Alexander Schmorell, Willi Graf, Christoph Probst a později profesor filozofie Kurt Huber – už několik měsíců vedli dlouhé rozhovory o válce, morální odpovědnosti a budoucnosti Německa. Zkušenosti z fronty i zprávy o nacistických zločinech je přesvědčily, že mlčet už není možné.

Právě zde začíná příběh skupiny, která si dala jméno Bílá růže.

Bílá růže

Když Sophie Scholl v květnu roku 1942 přijela do Mnichova, válka už trvala téměř tři roky. Německo ovládalo velkou část Evropy a státní propaganda stále hovořila o vítězstvích Wehrmachtu. Ve skutečnosti se však situace začínala měnit. Na východní frontě narůstal odpor Sovětského svazu, bombardování německých měst sílilo a stále více rodin dostávalo oznámení o smrti svých synů, manželů nebo otců.

Mnichov byl jedním z hlavních center nacistického Německa. Právě zde začínala Hitlerova politická kariéra a město bylo považováno za „hlavní město hnutí“. Na ulicích visely hákové kříže, na veřejných budovách vlály nacistické vlajky a obyvatelé byli neustále vystaveni propagandě. Veřejně projevený nesouhlas s režimem mohl znamenat zatčení, výslech Gestapem nebo dlouholeté vězení.

Na Ludwigově-Maxmiliánově univerzitě však stále existovalo prostředí, kde se mezi studenty vedly hluboké diskuse o filozofii, literatuře, náboženství a odpovědnosti člověka. Právě zde se Sophie znovu setkala se svým bratrem Hansem. Ten ji seznámil se svými přáteli – Alexandrem Schmorellem, Willim Grafem a Christophem Probstem.

Byli to mladí lidé různého původu, ale spojovalo je přesvědčení, že nacistický režim vede Německo ke katastrofě. Nešlo jen o nesouhlas s válkou. Byli hluboce otřeseni zprávami o vraždění civilistů na východě Evropy, o pronásledování Židů a o stále větším potlačování lidské svobody.

Velký vliv na ně měla také četba. Četli díla německých básníků Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera, ruského spisovatele Fjodora Dostojevského i filozofů Aristotela, Blaise Pascala a Sørena Kierkegaarda. Mnohé z jejich rozhovorů se týkaly otázky, zda má člověk právo mlčet, když ví, že se kolem něj děje zlo.

Významnou osobností se stal profesor filozofie a muzikologie Kurt Huber. Přestože byl o mnoho let starší než studenti, sdílel jejich obavy o budoucnost Německa. Povzbuzoval je k samostatnému myšlení a zdůrazňoval, že skutečná láska k vlastní zemi neznamená slepou poslušnost vůči vládě, ale odpovědnost za její morální stav.

V létě roku 1942 se Hans Scholl a Alexander Schmorell rozhodli jednat. Nevěřili, že malá skupina studentů může svrhnout Hitlera. Doufali však, že mohou probudit svědomí alespoň části německé společnosti. Chtěli lidem připomenout, že každý občan nese odpovědnost za to, co dovolí své vládě.

Začali psát první letáky.

Pracovali opatrně. Texty vznikaly v soukromých bytech, často pozdě večer, kdy bylo menší riziko, že si někdo všimne jejich činnosti. Psací stroje byly v nacistickém Německu evidovány a Gestapo dokázalo podle písma některé stroje identifikovat. I proto se snažili používat různé stroje a měnit způsob práce.

První čtyři letáky byly napsány především Hansem Schollem a Alexandrem Schmorellem. Autoři v nich odsuzovali diktaturu, připomínali základní lidské hodnoty a vyzývali Němce k pasivnímu odporu. Citovali Bibli, Aristotela, Goetha i Nový zákon. Jejich cílem nebylo podněcovat násilí, ale přimět čtenáře, aby začali přemýšlet.

Na jednom místě napsali:

„Každý jednotlivý člověk nese jako člen křesťanské a západní kultury odpovědnost za to, aby se postavil proti této diktatuře.“

Taková slova byla v roce 1942 mimořádně nebezpečná.

Rozmnožování letáků bylo pomalé a namáhavé. Každá stránka se musela přepsat nebo rozmnožit pomocí cyklostylu. Poté následovalo skládání, balení do obálek a ruční psaní adres.

Sophie se do činnosti skupiny zapojila krátce po svém příjezdu do Mnichova. Přesný okamžik jejího vstupu do Bílé růže historici nedokážou určit, ale z dochovaných svědectví vyplývá, že se velmi rychle stala jednou z nejaktivnějších členek.

Pomáhala s přípravou letáků, opisovala texty, balila zásilky a podílela se na jejich rozesílání. Využívala také cest vlakem mezi Mnichovem a dalšími městy. Členové skupiny totiž věděli, že pokud budou všechny dopisy odesílány z jednoho místa, vzbudí to podezření. Proto cestovali do Augsburgu, Stuttgartu, Ulmu, Salzburgu i dalších měst, kde vhodili obálky do poštovních schránek.

Každá cesta představovala značné riziko. Gestapo průběžně kontrolovalo poštu a pátralo po autorech anonymních letáků. Přesto se skupině dařilo zůstávat několik měsíců neodhalena.

V červenci roku 1942 byli Hans Scholl, Alexander Schmorell a Willi Graf jako zdravotníci odesláni na východní frontu. Několik týdnů působili v okolí měst Gžatsk a Ržev západně od Moskvy. Právě zde se na vlastní oči setkali s utrpením války. Viděli vypálené vesnice, zbídačené civilisty i důsledky nacistické okupační politiky. Podle pozdějších výpovědí na ně hluboce zapůsobily také zprávy o masových vraždách Židů, které se mezi vojáky šířily.

Po návratu do Mnichova byli ještě rozhodnější než předtím.

Na podzim roku 1942 začala skupina připravovat další letáky. Tentokrát byly jejich texty otevřenější a ostřejší. Autoři už nepsali jen o morální odpovědnosti jednotlivce, ale přímo označovali Hitlerovu vládu za zločinecký režim.

Na práci se stále více podílel i profesor Kurt Huber. Jeho vzdělání a zkušenosti dodávaly textům velkou přesvědčivost. Přesto si všichni uvědomovali, že jejich šance na přežití se s každým novým letákem zmenšují.

Na přelomu let 1942 a 1943 přišla událost, která otřásla celým Německem.

Pro členy Bílé růže to byl důkaz, že Hitler vede svou zemi do záhuby.

Rozhodli se jednat odvážněji než kdykoli předtím.

Vedle rozesílání letáků začali v noci psát po zdech domů krátké nápisy. V Mnichově se objevila hesla jako „Pryč s Hitlerem!“, „Svoboda!“ nebo „Hitler je masový vrah.“

Tyto nápisy vyvolaly mezi nacistickými úřady značný rozruch. Gestapo zesílilo pátrání. Vyšetřovatelé věděli, že někde působí organizovaná skupina odpůrců režimu, ale zatím netušili, kdo za ní stojí.

Členové Bílé růže si uvědomovali, že se kolem nich síť pomalu stahuje.

Přesto se rozhodli připravit ještě jednu akci.

Měla se odehrát na místě, kde každý den studovaly tisíce mladých lidí – na Mnichovské univerzitě.

Nikdo z nich tehdy netušil, že právě toto rozhodnutí bude jejich poslední.

Den, který změnil dějiny Bílé růže

Na začátku února roku 1943 už členové Bílé růže věděli, že se nacházejí ve stále větším nebezpečí. Jejich letáky se dostávaly do mnoha německých měst a noční nápisy na zdech Mnichova přitahovaly pozornost Gestapa. Přesto nepřestávali věřit, že jejich práce má smysl.

V těchto dnech dokončili šestý leták Bílé růže. Na jeho textu se významně podílel profesor Kurt Huber. Leták reagoval na katastrofální porážku německé armády u Stalingradu a otevřeně tvrdil, že Hitler vede Německo ke zkáze. Autoři vyzývali studenty, aby převzali odpovědnost za budoucnost své země. V závěru stála výzva, která patří k nejznámějším větám celého studentského odboje:

„Svoboda a čest!“

Byla to slova, která se v nacistickém Německu stávala čím dál vzácnějšími.

Členové Bílé růže připravili několik stovek kopií. Rozeslali je poštou, ale část výtisků si nechali. Rozhodli se, že je rozdají přímo studentům na Ludwigově-Maxmiliánově univerzitě v Mnichově.

Byl čtvrtek 18. února 1943.

Ráno bylo chladné a univerzitní budova se pomalu zaplňovala studenty mířícími na přednášky. Hans a Sophie Schollovi přišli s kufrem naplněným letáky. Nebyl to jejich první podobný úkol. Už dříve rozesílali nebo převáželi letáky do různých měst. Tentokrát se však rozhodli oslovit studenty přímo.

Čekali, až začne vyučování. Chodby se téměř vyprázdnily.

Poté začali jednat.

Pokládali malé hromádky letáků před dveře učeben, aby si je studenti po skončení přednášek našli. Postupovali rychle a tiše. Kufr se postupně vyprazdňoval.

Když se blížili ke schodišti, zjistili, že jim několik desítek výtisků ještě zůstalo.

Právě v této chvíli učinila Sophie rozhodnutí, které se stalo jedním z nejznámějších okamžiků německého odboje.

Vyšla do horního patra budovy. Přistoupila k zábradlí centrálního atria a zbývající letáky shodila dolů.

Papíry se rozletěly prostorem a pomalu dopadaly na podlahu.

Scéna trvala jen několik vteřin.

Přesto se stala symbolem celé Bílé růže.

Sophie později už nikdy nedostala příležitost vysvětlit, proč to udělala. Historici se domnívají, že chtěla, aby se letáky dostaly k co největšímu počtu studentů. Jisté však je pouze to, že její čin nebyl součástí původního plánu.

Osudným se stal jediný svědek.

Celou událost zahlédl univerzitní školník Jakob Schmid. Byl dlouholetým členem nacistické strany a okamžitě pochopil, co se stalo.

Než Hans se Sophií stihli budovu opustit, Schmid je zadržel a přivolal Gestapo.

Během prohlídky našli vyšetřovatelé u Hanse návrh dalšího letáku, napsaný rukou Christopha Probsta. Tento nález se později stal důležitým důkazem nejen proti Hansovi a Sophii, ale také proti jejich příteli.

Ještě téhož dne byli oba sourozenci odvezeni do sídla Gestapa v Mnichově.

Vyšetřování vedl zkušený kriminalista Robert Mohr.

První hodiny byly rozhodující.

Hans i Sophie se zpočátku snažili zapojení do odbojové činnosti popírat. Doufali, že se policii nepodaří získat dostatek důkazů.

Gestapo však postupně shromažďovalo další materiály.

Byly nalezeny rukopisy, stopy po rozmnožování letáků i zmíněný návrh Christophova textu.

Situace se rychle měnila.

Sophie pochopila, že zapírání už nemá smysl.

Začala vypovídat otevřeněji.

Dochované protokoly ukazují, že převzala odpovědnost za své jednání a nesnažila se své činy omlouvat. Současně se pokoušela chránit ostatní členy skupiny tak dlouho, jak to bylo možné.

Robert Mohr byl jejím vystupováním překvapen.

Ve svých pozdějších vzpomínkách uvedl, že Sophie působila klidně, sebejistě a byla pevně přesvědčena o správnosti svého jednání. Nejednala podle něj jako člověk, který lituje svých činů, ale jako někdo, kdo je považuje za morální povinnost.

Mezitím Gestapo zatklo také Christopha Probsta.

Byl otcem tří malých dětí, z nichž nejmladší se narodilo jen několik týdnů před jeho zatčením.

Vyšetřování probíhalo mimořádně rychle.

Nacistické vedení chtělo dát celé společnosti jasně najevo, že jakýkoli odpor bude okamžitě potrestán.

Už 22. února 1943, tedy pouhé čtyři dny po zatčení, byli Hans Scholl, Sophie Schollová a Christoph Probst postaveni před Lidový soud (Volksgerichtshof).

Do Mnichova kvůli procesu osobně přijel jeho předseda Roland Freisler.

Freisler patřil mezi nejfanatičtější představitele nacistické justice. Jeho soudní procesy byly proslulé tím, že obžalované urážel, křičel na ně a prakticky jim nedával možnost skutečné obhajoby.

Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Proces trval jen několik hodin.

Rozsudek byl předem rozhodnut.

Přesto se dochovalo několik výroků obžalovaných.

Sophie během jednání mimo jiné prohlásila:

„Někdo přece musel začít. Co jsme napsali a řekli, tomu věří i mnozí jiní. Jen se to neodvažují vyslovit.“

Tato slova se dochovala v několika poválečných svědectvích a stala se jedním z nejznámějších výroků spojených s jejím jménem.

Krátce nato soud vynesl rozsudek.

Hans Scholl.

Sophie Schollová.

Christoph Probst.

Všichni tři byli uznáni vinnými z velezrady, napomáhání nepříteli a oslabování obranyschopnosti říše.

Trest zněl jednoznačně.

Smrt.

Podle tehdy platných předpisů měla mezi rozsudkem a popravou zpravidla uplynout lhůta devadesáti dnů.

Hitler však u politických procesů tuto lhůtu často rušil.

Tak tomu bylo i tentokrát.

Rozsudek měl být vykonán ještě tentýž den.

Po skončení soudu byli odsouzení převezeni do věznice Stadelheim v Mnichově.

Zde jim bylo umožněno krátké rozloučení s rodiči.

Robert a Magdalena Schollovi dorazili do věznice jen několik hodin před popravou.

Podle vzpomínek přítomných se Robert Scholl obrátil ke své dceři slovy:

„Zůstaneš žít dál v lepším světě.“

Matka Magdalena ji povzbudila větou:

„Pamatuj na Ježíše.“

Šlo o jejich poslední setkání.

Odpoledne 22. února 1943 byli všichni tři popraveni gilotinou.

Nejprve Christoph Probst.

Poté Hans Scholl.

Nakonec Sophie Schollová.

Popravu provedl státní kat Johann Reichhart, který během nacistického režimu vykonal tisíce rozsudků smrti.

Podle svědectví vězeňských zaměstnanců si Sophie až do posledních okamžiků zachovala mimořádný klid.

Bylo jí pouhých 21 let.

Její život skončil.

Příběh Bílé růže však zdaleka neskončil.

Naopak.

Teprve nyní měl začít žít vlastním životem.

Odkaz, který nacisté nedokázali umlčet

Odpoledne 22. února 1943 bylo ve věznici Stadelheim ticho. Poprava Sophie Schollové, jejího bratra Hanse a jejich přítele Christopha Probsta byla vykonána během několika hodin po vynesení rozsudku. Nacistický režim chtěl jejich smrtí vyslat jasný vzkaz: každý, kdo se postaví proti Hitlerovi, bude nemilosrdně potrestán.

Ve skutečnosti se však stalo něco jiného.

Přestože se Gestapo domnívalo, že zlikvidovalo celou skupinu Bílé růže, vyšetřování pokračovalo dál. Z výslechových protokolů, zabavených dopisů a poznámek postupně odhalovalo další osoby, které se na činnosti skupiny podílely nebo s ní byly v kontaktu.

Během několika následujících dnů byli zatčeni Alexander Schmorell, Willi Graf, profesor Kurt Huber a další studenti i přátelé skupiny. Některým se podařilo několik dní unikat, ale nacistický bezpečnostní aparát byl rozsáhlý a pečlivý.

Alexander Schmorell se po zatčení několik dní skrýval v Mnichově. Pokusil se změnit svůj vzhled a pohyboval se po městě s falešnými doklady. Ironií osudu byl však poznán při leteckém poplachu člověkem, který ho dříve znal. Gestapo ho zatklo 24. února 1943.

Willi Graf byl vyslýchán několik měsíců. Vyšetřovatelé se snažili získat jména dalších odpůrců režimu, ale Graf většinu informací odmítl prozradit. Po dlouhém věznění byl 12. října 1943 popraven.

Profesor Kurt Huber, který napsal velkou část šestého letáku Bílé růže, byl odsouzen ve druhém procesu. Popraven byl 13. července 1943. Před svou smrtí napsal rodině dopis, ve kterém vyjádřil přesvědčení, že jednal podle svého svědomí a že pravda nakonec zvítězí.

Alexander Schmorell byl popraven rovněž 13. července 1943. V roce 2012 jej Ruská pravoslavná církev v zahraničí prohlásila za svatého mučedníka. Jeho život dodnes připomíná spojení hluboké víry a občanské odvahy.

Celkem bylo v souvislosti s Bílou růží zatčeno více než osmdesát lidí. Ne všichni byli členy skupiny. Někteří pouze pomáhali s roznášením letáků nebo věděli o její existenci. Mnozí dostali dlouholeté tresty vězení.

Nacisté byli přesvědčeni, že tím příběh Bílé růže skončil.

Mýlili se.

Ještě před zatčením se podařilo jednu kopii šestého letáku dostat přes Skandinávii do Velké Británie. Dodnes není zcela jisté, jak přesně se dokument do zahraničí dostal, ale britské zpravodajské služby pochopily jeho význam téměř okamžitě.

Na podzim roku 1943 byl text přetištěn pod názvem „Manifest mnichovských studentů“ (Manifesto of the Students of Munich).

Spojenecké letectvo následně vytisklo statisíce kopií tohoto letáku a při leteckých operacích je shazovalo nad Německem. Letáky dopadaly na města, vesnice i průmyslové oblasti. Mnoho Němců se tak poprvé dozvědělo, že i uvnitř vlastní země existoval organizovaný odpor proti Hitlerovi.

Myšlenky Bílé růže tak nakonec zasáhly mnohem více lidí, než si jejich autoři dokázali představit.

Když v květnu roku 1945 druhá světová válka skončila a nacistické Německo kapitulovalo, začala země postupně odhalovat rozsah zločinů, které režim spáchal.

Vyšlo najevo, že během války byly zavražděny miliony evropských Židů, statisíce Romů, lidí se zdravotním postižením, sovětských válečných zajatců i politických odpůrců. Koncentrační a vyhlazovací tábory, o jejichž existenci mnoho Němců tvrdilo, že o nich nevěděli, se staly symbolem hrůz nacistického režimu.

V tomto novém světle začal být příběh Bílé růže vnímán jinak.

Zatímco během války byli její členové označováni za zrádce, po roce 1945 se ukázalo, že právě oni měli morální odvahu postavit se zločinnému režimu.

Nebylo to však okamžité.

V prvních poválečných letech se část německé společnosti na členy odboje stále dívala s rozpaky. Někteří lidé věřili nacistické propagandě ještě dlouho po skončení války. Postupně se však díky historikům, novinářům i rodinám členů Bílé růže začal jejich skutečný příběh dostávat na veřejnost.

Velkou zásluhu na tom měla Sophiina starší sestra Inge Schollová.

V roce 1952 vydala knihu Bílá růže, která podrobně popsala historii celé skupiny. Přestože některé drobné detaily byly pozdějšími historiky zpřesněny, kniha významně přispěla k tomu, že se Sophie Schollová stala známou i mimo Německo.

Následovaly další knihy, dokumentární filmy i vědecké studie.

Dnes nese jméno Sophie Schollové mnoho škol, knihoven, ulic a náměstí po celém Německu.

Na nádvoří Ludwigovy-Maxmiliánovy univerzity v Mnichově leží kamenný památník připomínající rozhozené letáky z 18. února 1943. Každý, kdo kolem něj prochází, si může připomenout okamžik, kdy několik listů papíru představovalo větší hrozbu pro diktaturu než zbraně.

V budově univerzity se nachází také pamětní síň věnovaná Bílé růži.

V roce 2005 vznikl celovečerní film Sophie Scholl – Poslední dny, jehož scénář vycházel z autentických protokolů výslechů Gestapa objevených až v devadesátých letech. Film se snažil co nejvěrněji zachytit posledních šest dní jejího života a získal řadu mezinárodních ocenění.

Historici dnes považují Bílou růži za jednu z nejvýznamnějších skupin německého občanského odporu proti nacismu.

Její význam nespočíval v tom, že by dokázala změnit průběh války.

Neměla armádu.

Neměla politickou moc.

Neměla finanční prostředky.

Měla jen odvahu říci nahlas to, co si mnoho lidí myslelo, ale bálo se vyslovit.

Právě proto je její odkaz stále živý.

Sophie Schollová jednou napsala:

„Jak můžeme očekávat, že zvítězí spravedlnost, když se téměř nikdo není ochoten obětovat pro spravedlivou věc?“

Tato věta vystihuje celý její život.

Nepovažovala se za hrdinku.

Byla studentkou, která milovala knihy, přírodu, hudbu a svou rodinu. Mohla zůstat stranou. Mohla mlčet. Mohla se snažit válku jednoduše přežít.

Rozhodla se jinak.

Věřila, že lidské svědomí má větší hodnotu než strach.

A právě proto se její jméno připomíná i více než osmdesát let po její smrti.

Příběh Sophie Schollové není jen příběhem jedné mladé ženy.

Je připomínkou, že i v době, kdy většina mlčí, může několik statečných lidí ukázat, že pravda, svoboda a lidská důstojnost mají cenu, za kterou stojí bojovat.

Zdroje: