Článek
Děti si po delší pauze přály krupici na večeři. A protože jsme byli sami doma, slíbila jsem jim, že ji uvařím. „A udělej jí více, té krupice, ať si můžeme přidat!“ hlásil hned syn.
Vařila jsem litr mléka a když začalo vřít, bublalo ven z hrnce, jako v pohádce Hrnečku vař. Jak jsem byla ovíněná, napadaly mě verše, které syn se smíchem doplňoval. Nakonec z toho vzniklo:
Ještě více, té krupiiiice,
ať nestačí nám na ni lžíce!
Až přeteče až do uliiice,
a rozlije se po republiiice,
zaskočí to zvláště Pardubiiice.
„Jo! To dám do svého projektu!“ zajásal syn. Píše do vlastivědy projekt o pardubickém kraji a chce ho věnovat panu hejtmanovi. „No, to by měl pan hejtman radost,“ odpověděla jsem mu pobaveně.
Pak si šel ještě přidat a jak nesl plný talíř ke stolu, málem krupici vylil. Pokračovala jsem v básni:
„Převeliiice je krupiiice,
ať nezateče ti do nohaviiice!“
Pak už nebyl schopen ji v klidu sníst. Než šly děti spát, pořád si to opakovaly. Dcerka se ptala: „A ploč ty směješ? Ploč ty žíkáš klupíce?“ „Protože je to sranda, dlouho jsem se tak nezasmála….“
