Článek
Poslední dobou prožívám procházku slzavým údolím. Není dne, aby se mi alespoň na okamžik nezalily oči slzami. Často pláču, někdy docela řvu. Tuším, čím to je. Začala jsem si psát deníček, vzpomínám na to, jak jsem se v dětství a dospívání cítila a jak mi vlastně nikdy nebylo úplně dobře a volno. Ale naučila jsem se to potlačovat, nepřiznat a nedávat najevo. To už musel být intenzivní zážitek, abych se rozbrečela. Teď jsem si neustálým nimráním ve svých pocitech asi uhnala slušnou „depku“.
Myslela jsem, že mi to pomůže. Když poznám, pojmenuju, přesně popíšu a zaznamenám svoje úzkosti, strachy a smutky, soubor v počítači zavřu, odložím sešit, nebo vypnu diktafon, kam si nahrávám svou samomluvu, uleví se mi. Ale ono ne. Vzpomínky mi vhánějí slzy do očí, jako bych až teď plakala pro všechny ty křivdy, které se mi kdy staly. Až teď pláču lítostí nad tím, že umřeli mí rodiče, a je mi líto, že jsme si toho nestihli spoustu říct a usmířit se. Snažím se o alespoň takhle, myšlenkami a psaním. Doufala jsem taky, že kromě vlastní úlevy, mé svěřování se deníčku pomůže jiným, aby buď lépe poznali mě, nebo pokud mají sami podobné nepříjemné vzpomínky, a pocity, že je poznají, pochopí a tím se jich budou schopni zbavit.
Místo toho je mi úzko prakticky pořád a nedaří se mi se z toho rozptýlit nějakou příjemnou myšlenkou. Jsem lítostivá, všechno mě dojímá a často jsem taky zbytečně protivná na manžela a děti. Křičím po nich, mračím se, mám pocit, že mě otravují. Vzápětí si uvědomím, co dělám, zalituju, rozpláču se a omlouvám se jim. Skoro si nevzpomínám, kdy jsem naposledy měla z něčeho radost, od srdce se zasmála. Poslední velmi příjemný zážitek byl koncert Michala Hrůzy tlumočený do znakového jazyka skupinou Hands dance. Nádhera. A já, bulela jsem jak želva.
Milujeme se málo, nemáme na sebe čas, nebo jsme unavení, manžel sice za mnou chodí a jaksi lítostivě mi opakuje, že mě má rád, že by chtěl, ale mně se nechce. Nemám na nic náladu. I když se pomilujeme, nic moc z toho nemám. Už si nepamatuju, kdy jsem zažila vyvrcholení. I tato intenzivní radost bývá u mě zkalena tím, že obvykle pláču. Odjakživa (od té doby, co to umím), po tom brečívám. Uklidňuju muže, že mi nic neprovedl, nebolí to, jen je mi divně smutno, ani to neumím vysvětlit. Případně - bylo to tak krásné, že pláču, můžeš být pyšný, že jsi mi udělal takovou radost. Jenže uvnitř cítím, že je to spíš proto, že si podle svého názoru tohle ani nezasloužím.
Kde je můj smysl pro humor? Ráda jsem poslouchala vtipná vyprávění a četla zábavné knihy. Myslela jsem, že umím krátkou poznámkou v pravý čas rozesmát své blízké. Moc toho obvykle nenamluvím a nejsem schopná bavit společnost, není mi ani příjemná ta pozornost ostatních, ale dokázala jsem jakoby odseknout na něčí poznámky a překvapivě vyvolat výbuch smíchu. Rozhodně jsem se nebrala moc vážně a moje vtipy byly takové sebeironické. Co jiného taky zbývá někomu, kdo má pocit, že nestojí za nic než si dělat ze sebe srandu. Teď se vážně beru, nimrám se v sobě, snažím si sebe aspoň trochu vážit a mít se ráda, ale jako bych přitom něco ztrácela.
Pokud jsem své rozpoložení nazvala depkou, je to proto, že se jedná o ten nejrozšířenější název. Asi mi víc vyhovuje označení melancholie. To je sice starší název pro depresi a tudíž totéž, ale já to vnímám trochu odlišně. Otec, psychiatr, nám doma vštěpoval, že nesmíme brát jména deprese nadarmo. Ten název se zneužívá, kdekdo tvrdí, že má depresi (zkráceně a domácky depku), když mu třeba ráno ujede tramvaj a on musí v dešti na ostrůvku čekat o deset minut déle. Je zklamaný, že to nedoběhl, naštvaný, že mu řidič nepočkal a ujel před nosem, promoklý a je mu zima, bojí se, že bude mít průšvih v práci, ale není to deprese.
Deprese je hnusná, odporná, smrtelná choroba. Lze ji vyléčit, léčba je zdlouhavá, ale ne vždy bez vedlejších nežádoucích účinků, a ne vždy se to podaří. Je to v nejhorších stádiích černočerná temnota, bezedná bažina, ve které se utopíte. (Já jsem tedy dřív někdy měla chuť utopit se v kalném rybníce, ale říkat tomu deprese jsem neměla).
Naproti tomu melancholie je pro mě smutná nálada, ale ne tak hluboce beznadějná a chvílemi i docela příjemná. Jako když jdete v listopadu v mlze na hřbitov, pod nohama vám šustí závěje listí, vidíte jen siluety hrobů a rozmazaná světýlka malých svíček v červených nebo bílých skleněných lampičkách. Mlha a tlející listí zvláštně voní a vy si vzpomínáte, jak bývalo krásně u dědy o prázdninách. Když mám tuhle melancholickou náladu, obvykle vím, z čeho. Nebo si ji sama vyvolávám a libuju si v ní. (Poslední dobou mám ale pocit, že už si tak nelibuju, je jí na mě až moc a ráda bych se jí zbavila). V depresi si libovat nelze. Nevím o nikom, kdo by si hýčkal třeba rakovinu a s potěšením sledoval, jak mu rozežírá tělo zevnitř.
Pořád píšu a chci se tím zbavit přetlaku v sobě, tečou mi slzy a doufám, že už brzy se všechno odplaví pryč. Asi působím jako hysterka, nebo přehnaně sebelítostivá, nezralá a nevyrovnaná. Ale asi právě tohle zatím jsem. Až teď si totiž dovoluju se sebou zabývat. Naučila jsem se, že takhle se projevují jej nedospělí a slabí jedinci a že je správné emoce potlačit a skrýt. Byla jsem celý život poslušná a měla by ze mě tedy vyrůst správná dospělá a vyrovnaná žena. Jak to, že tomu tak není? Nejspíš to nebyl dobrý nápad, tvářit se, že se nic neděje, když se dělo, nepřiznat sobě, ani okolí, že se někdy cítím pod psa a jindy mám úžasnou radost. (Kdy naposled? A smím vlastně?) Nestalo se mi nic strašného, nic, co by ostatní taky nezažili, měla jsem všechno, co jsem potřebovala, nikdo mi neubližoval. Stydím se, že teď rozlítostňuju nad maličkostmi, které mě potkaly, nad drobnými křivdami a zklamáními. Ale za třicet let se těch drobností nastřádá spousta. Hromada, která je s to mě zavalit a pohřbít zaživa.
Nenechám se. Nechci. Ale dovolte mi ještě chvilku brečet, než se s tím vypořádám a pak – funguje to podobně i s hromadou neprojevené a neodžité radosti? Že by na mě někde čekala? Čeká: ve školce, až si ji vyzvednu oblečenou do červených princeznovských šatiček a v družině, kam se vrátila z divadelního přestavení se školou nadšená novými zážitky. Taky každý večer v posteli, když se ke mně přitulí, políbí mě a zašeptá: „Dobrou noc, miláčku“.
