Článek
Dětem i sobě za odměnu jsem v pustila Ódu na radost. Několik let staré video na youtube, jak se členové orchestru postupně scházejí na náměstí a hrají pro kolemjdoucí.
Na začátku je tam jen violoncellista s kloboukem položeným na zemi, do něhož malá holka hodí minci a on zlehka začne hrát, další hudebníci jakoby náhodou jdou kolem i s nástrojem, přidají se a v závěru celý orchestr a pěvecký sbor zaplní náměstí hudbou. Lidé se zastavují, zpočátku se zvědavě zaposlouchají, usmívají se, a postupně se radost rozlije po tvářích všech, někteří zpívají, děti tančí a jásají, máchají ručičkama do rytmu, nějaká holčička vyleze na pouliční lampu, aby lépe viděla a z výšky orchestr diriguje, div že nespadne.
Vzpomněla jsem si, jak jsem Ódu na radost nahranou provizorně na mobilu nebo diktafonu pouštěla dcerce, když byla po operaci srdíčka na jednotce intenzivní péče v umělém spánku. Nechávala jsem jí tam ten diktafon, na kterém byly i písničky, které jsem jí zpívala já, nebo její bráška, protože jsem tam s ní nesměla zůstat. Sama jsem si tou hudbou dodávala sil.
A protože se neumím modlit, upnula jsem všechnu svou naději na její přežití a uzdravení k myšlence, že až se probudí, bude všude znít Óda na radost. A taky jsem si vzpomněla na ten nádherný pocit, který nás všechny zaplavil, když se opravdu po mnoha dnech strachu probrala, usmívala se jak sluníčko a měla zase chuť do života.
Při této skladbě budu už asi vždycky plakat, ale radostí a vděkem.
