Článek
Mám řidičák už spoustu let. Autem jezdím každý všední den do práce a rozvážím děti do školky a školy. Přesto si stále nepřipadám jako zkušený řidič. Potřebovala bych na zadek auta cedulku: „Pozor, řídí ženská.“
Cesta nám trvá asi hodinu a tak máme dost času si popovídat, vyprávět vtipy, nebo poslouchat hity z rádia a prozpěvovat si. V dopravní špičce, která je ale v podstatě vždycky, když jedu, mi však často povolují nervy.
A tak v autě děti ode mě slyšely první sprosté slovo (a slýchají ho dál). Poprvé syn zareagoval slovy: „Maminko, ty jsi nervózní?“ Teď na moji omluvu už jenom říká: „To nic, ale já to říkat nebudu.“ Dcerka se cestou učí mluvit, poznávat barvy a základy dopravních pravidel. Na křižovatce vždycky radostně vykřikovala: „Ze-le-ná, mů-žem jet!“
Nevím, co se to poslední dobou děje, ale jakoby tuto základní poučku ostatní řidiči nějak zapomněli. Nebo mají, podobně jako já, za volantem nervy na pochodu.
Po víceproudé silnici se blížíme ke křižovatce, před kterou stojí dlouhé řady aut. Semafor je vidět na dálku. Svítí zelená. Zpomaluju, abych nemusela úplně zastavovat a zůstala na tu zelenou rozjetá, očima hrnu auta před sebou jako pluh, ale ono nic. Všichni stojí a čekají, až se rozjede ten před nimi. Takže nakonec taky musím zastavit a všichni si počkáme na červenou, abychom se rozjeli a trochu poposunuli blíž k semaforu. Jednu křižovatku takhle projíždíme i na třikrát. Po cestě jich mám asi deset. Nervy tečou.
Dcerka na mě sice naléhavě a nespokojeně volá ten svůj pokřik o zelené, ale já jí musím vysvětlovat (už celkem vztekle, za což chudinka nemůže), že sice vidím, ale jet nemůžu, protože přede mnou všichni stojí. Pak na červenou říkám: „Vidíš, červená a my jedeme.“
Vážení řidiči, nedovolila bych si vás poučovat, ale i ta malá holčička ví, co která barva na semaforu znamená. Tak zkuste jezdit na zelenou, stát na červenou a uvědomit si, že i ta oranžová má svůj smysl jako příprava na start. Ať nemusím v autě pořád poslouchat nespokojené protesty a mluvit sprostě.
