Článek
Pak začali se sovou, ta má údajně sklony k nadměrnému konzumu alkoholu a nezdravých jídel a z toho plynoucím zdravotním obtížím a k závislostem, častější projevy depresivních nálad. A je to tu. „Poznávám Tě, jasná!“ Snad aby autor zmírnil zlou kletbu, uvedl, že posledním znakem sov je nadprůměrná inteligence.
Skoro celý život ve všedních dnech musím sklony k nočnímu životu potlačovat, protože ráno v šest bych nebyla schopná vstát. Potřebuju svých osm hodin spánku, a když se mi ho nedostává, začnu jako sova s kruhy pod očima i vypadat. Dosud jsem musela vstávat ráno kvůli škole, později práci, ale šestá hodina ranní je pro mě nejzazší hranicí únosnosti. Cokoli předtím je prostě noc. Vůbec nechápu manžela, který v šest už pracuje, a chce-li se mnou trávit nějaký čas, nechodí spát dřív než o půlnoci. „Tak dlouho ponocoval, tak dlouho si ukrajoval ze spánku, až byl nucen si vynalézt žárovku.“ (úryvek z oblíbeného představení)
Neuváženě si však z dětí vychovávám ranní ptáčata, když po nich chci, ať v osm zalehnou a mám od nich pokoj. Ony se pak veselé a optimistické probudí i v sobotu a neděli v šest a je nad mé síly je přinutit, ať si ještě tak dvě hodinky tiše hrají. Syn by to i zvládl, čte si, nebo hraje na tabletu, ale dcerka do mě šťouchá, říká: „Mami, hají ne!“ a „Já chci ham“ a je po zaslouženém sovím spánku.
Ještě z doby, kdy jsme doma měli a sledovali televizi, mi zůstal zvyk, že v osm hodin večer chci zasednout k zajímavému, zábavnému, nebo poučnému programu, chroupat něco dobrého a mít klid a čas na odpočinek. Už mám hotové úkoly, povinnosti, ale ještě je brzy jít spát.
A tak večer, když mám volno, nemusím vstávat do práce, a podařilo se mi zpacifikovat děti a uložit je ke spánku, rozlije se domem božský klid a to, čemu se říká mateřská láska, a mně v žilách nová chuť do života. Na televizi se fakt už nespoléhám, její program by mě spíš ubil, než pobavil, ani si nechci pouštět oblíbené filmy pořád dokola. Stačí mi sedět na zahradě a dívat se na zapadající slunko, do plamene svíček, nebo táboráku, pít víno (a jsme u těch závislostí), jíst sýry, uzeniny a jiné dobroty, povídat si, milovat se, psát blog, poslouchat hudbu.
Hrozně ráda bych šla někam tancovat, ale manžel netančí a vlastně po něm už ani nemůžu chtít doprovod, když vím, že tak málo spí a je vyčerpaný. Připadám si trapně navrhnout kamarádkám, ať nechají taky děti doma a jdou pařit, protože by mi asi řekly něco ve stylu, že tohle už mají za sebou.
Mně ani to víno za denního světla tak nechutná a tančit mě tak nebaví (nebo se spíš stydím, že jsem střízlivá a je na mě vidět). Dobře se mi v noci čte, když jsem ještě studovala, tak nejlíp mi učení šlo od desíti do jedné hodiny. Kdysi dávno jsme na silvestra hráli kuželky, které jinak vůbec neovládám, ale za ty výkony, kterých jsem dosahovala o půl třetí, by se nemusel stydět ani kovaný kuželkář :) (To byl pořád ještě prodloužený večer, nikoli už brzké ráno).
A to nemluvím o nemravnostech a lehce ujetých zálibách. Ty si vůbec neumím za denního světla představit. Provozujeme je a baví mě jenom pod rouškou tmy. Samozřejmě ne naprosté, ale prostě za intimního přítmí. Cítila bych se nepatřičně ve dne. Jako když se večer opiju a ráno předstírám, že jsem úplně v pohodě, protože se nesluší mít kocovinu :)
A co vy?
Jste klasická sova, nebo skřivan?
Nebo kombinace:
chcíplá sova (která prostě nemá kdy spát)
hyperaktivní skřivan (který ani spát nepotřebuje a maká ve dne v noci)
nebo prostě spíte furt?
