Článek
Já jsem přetrpěla maraton mezi regály v botách na vysokém podpatku a v krátké sukni výměnou za manželovy obdivné pohledy a výroky o tom, jak mi to sluší, a víno, čokoládu, nebo kytku, které přidal k nákupu za odměnu. Vzali jsme s sebou děti - mladší se nadšeně vezlo ve vozíku a starší bylo pyšné, že může předčítat seznam, přinášet zboží do vozíku a odškrtávat položky seznamu.
V jednu chvíli jsem byla tlačíc vozík s dcerkou plně zaujata polohrubou moukou, zatímco manžel se synem vybírali nejchutnější těstoviny za osm korun. Všimla jsem si, že se na nás, tedy spíš na malou, usmívá nějaký starší pán. (Malá, nevím, jak to dělá, je od narození koketa.) Dali jsme se do řeči a já jsem si chvíli nevšímala manžela se synem. Manžel se mě ale nutně potřeboval na něco ohledně nudlí zeptat. Až z jeho vyprávění vím, že na mě nejprve volal zdrobnělinou mého jména a „broučku“. (Někdy tak v roztržitosti osloví i svou matku a na mě pak zbude oslovení „mamčo“ nebo ještě horší „babi“.)
Kolemjdoucí si začali pobaveně všímat: „Hele, chlap si neví rady a volá o pomoc.“ Manžel, aby se dovolal, zvýšil hlas a asi, aby pobavil svědky svého neúspěchu, zavolal z plných plic: „Tlustoprdko!“ Právě na tohle oslovení jsem neomylně (za všeobecného veselí) ihned zareagovala otázkou: „Cože?“ Manžel se po zbytek nákupu omlouval, že to zkoušel i jinak a kolemjdoucí se na nás pobaveně smáli a spiklenecky mrkali.
Na rozdíl od manžela, z našeho malého syna roste opravdový gentleman. Ani nevím, jak jsem ho to dokázala naučit, a jak to, že ho manžel v tomhle ohledu ještě nezkazil. Skládá mi milé komplimenty, jako že mi to sluší, mám krásné vlasy, oblečení apod. Někdy dokonce pronese: „To je krása, až se oči sbíhají!“
Mimo jiné se rád dívá na své oblíbené filmy a pohádky pořád dokola, až je zná nazpaměť a o postavách filmu se baví, jako by to byli jeho kamarádi. S manželem se taky rádi díváme na české filmy a pak se navzájem bavíme hláškami z nich. Nedávno jsem se někam chystala, poněkud jsem se vyfikla (tedy, ne, že bych jindy chodila v pytli) a syn mi obdivně řekl: „Jé, mami, ty vypadáš jako ta Lamková!“ Protože vím, že má teď v oblibě film Bota jménem Melichar, byla jsem polichocena. Být přirovnána k patnáctileté školní hvězdě potěší.
Odpoledne jsem se chlubila manželovi, jak je synek galantní a citovala jsem jeho výrok, ale manžel si vybavil jiný náš oblíbený film, a sice Vratné lahve. Mé nadšení zchladil otázkou: „Myslíš jako „švagrová“ Lamková?“
