Článek
Onehdy jsem překvapila jednoho spoluobčana na procházce se psem. Nevím, jestli to bylo překvapení příjemné, nebo byl spíš vyděšen.
Chodívám si zaplavat do našeho rybníka nahá a brávám s sebou psa - pubertální berňačku, které se ale do vody moc nechce. Stojí mě to dost úsilí, aby si zaplavala se mnou a já ji tak měla na očích.
Najednou mi utekla z vody a běžela za jiným psem, který se tomu muži taky vytrhl a běžel po louce ke břehu. Nezbývalo mi, než vylézt a volat na svého psa. Nahánět jsem ho nemohla. Zpočátku jsem se maskovala reflexní nafukovací plaveckou bójkou, ale pak jsem se na to vykašlala.
Chlap se naštěstí věnoval oběma psům a nechal je tam lítat a já jsem se mohla osušit a přiobléct. Odchytit psa v kalhotkách a tričku už mi pak přišlo úplně v pohodě. Tímto bych se mu chtěla ještě jednou omluvit a poděkovat, protože se obávám, že až se potkáme příště, on mě pozná bezpečně, ale já jeho ne. Neměla jsem brýle a v tom shonu jsem jen zaregistrovala, že byl celkem sympatický.
