Článek
Odmalička jsem trpěla depresemi. Tedy neměla jsem to nazývat depresí a antidepresiva jsem brala až v dospívání a dospělosti, ale vybavuju si svoji touhu ponořit se do kalného rybníka, až mě studená voda celou pohltí a moje deprese definitivně vyřeší.
Před pár lety mě to od jara táhlo k rybníku a já jsem se postupně osmělovala a chodívala se koupat několikrát za týden.Tak to šlo přes léto až do podzimu. Když jsem byla u vody asi po stopadesáté, už se stmívalo, protože za světla jsem to po práci dříve nestíhala.
Dušičková mlha se válela nad kalnou tmavou hladinou, obloha byla šedonachová a k celkové ponuré atmosféře chybělo už jen vytí psa baskervilského. Neplavala jsem daleko od břehu, protože jsem se bála sama, že by mi neměl kdo pomoci, kdyby se mi něco stalo.
Vylezla jsem osvěžená z vody, utírala se a hleděla do krajiny kolem sebe. Vynořil se mi v paměti živý výjev z mých depresí. Usedavě jsem se rozbrečela, ale po chvíli jsem si uvědomila, že jsem už přece v pořádku.
Už jsem překonala strach, samu sebe, i tu odpornou depku. A dřív by mě nenapadlo, jak těžké je se v té ledové vodě, která štípe a prokrvuje a povzbuzuje chuť k životu, schválně utopit. Takže vlastně mi ten rybník (a nejen on) deprese definitivně vyřešil.
