Článek
Sešla jsem se s babičkou a dcerkou. Malá, nadšená, že mě vidí, mi běžela naproti s rozpřaženýma ručičkama a vesele ukazovala v puse díru po předním zubu. Říkala mi ale taky, že plakala a bylo jí smutno. Koupila jsem jí barevný kokosový kmen a jí se tak líbil, že se do něj hned s chutí pustila. Pak jí babička zaplatila jízdu na kolotoči, který stál na náměstí, a já jsem musela zase spěchat zpátky, abych byla k večeři zase v léčebně. Dcerka se mě smutně ptala: „A poč ty musíš tam být napožád?“ Vysvětlovala jsem jí, že to není napořád, ale potrvá to ještě docela dlouho. Potřebuji se opravdu uzdravit. Každý víkend ale budu moct být na chvilku doma.
V neděli jsem si k snídani zalila svoje vločky a oloupala mandarinku, kterou jsme dostali včera k večeři. Honza ale neměl na tu svou chuť, tak mi ji dal. Udělal to tak významně, že mi to připomnělo úryvek z prózy, kterou jsme recitovali jako děti ve škole, už nevím, kdo to napsal: „Daroval jí pomeranč a ona řekla: Ó, já jej nebudu jísti, já jej usuším a vložím do památníku. Zdalipak také pomeranč přináší štěstí?“
Po snídani navrhnul, ať s ním jdu procházku. Mluvil o tom, že ví, že je ukecaný, ale pomáhá mu, když se vymluví. Alespoň prý přizná, že má problém, místo toho, aby se tvářil, že je v pohodě. Někdo běhá, někdo si zapisuje do deníku, nebo něco tvoří, jiný chlastá a on - kecá. Jestli prý někoho ty jeho řeči štvou, má to říct, on to pochopí a omezí je. Tak jsem mu řekla jakoby žertem, že já se teda moc ozvat neumím a často ho poslouchám jenom ze zdvořilosti, protože ne všechno mě zajímá a baví. Slíbila jsem, že kdyby už ty kecy byly pro mě nesnesitelné, řeknu mu „dost“.
Prohlásil, že je rád, že jsme se našli a že si rozumíme. Je prý mezi námi tak akorát věkový rozdíl na fajn pokec. O nic jiného mu ani nejde. Vysvětlil mi, že není dobré navazovat v léčebně vztah. Nedoporučuje se to, protože intimní vztah mezi dvěma pacienty jim narušuje terapii a vztahy v celé komunitě.
Shodli jsme se, že je škoda, že o víkendu nikdo nechce chodit ven, kromě hloučku kuřaček v altánku, který jsme míjeli. Honza na holky zavolal, ať jdou s námi, ale jen nad jeho návrhem mávly rukou. Řekla jsem mu ze srandy: „Je ti jasné, že odteď o nás všichni vědí, že spolu chodíme?“
Zdá se, že si v rámci zlepšování sociálních dovedností předsevzal každý den někoho pochválit. Chodí po léčebně a trousí komplimenty. Líbí se mu trička (vyvinutých spolupacientek), brýle, účes, schopnost vybarvovat omalovánky bez přetahování, a se mnou se prý mu dobře povídá. Jemu teda jo. Vždyť ho většinou nechám, ať si mluví, co chce.
Ženské na společence zase vytáhly škrob, nitě a balónky a motaly baňky. Přidala jsem se do toho babince, kde se probíraly „ženské záležitosti“ a umotala jednu kouli. Rozvěsily jsme všechny po křeslech a nechaly schnout.
Odpoledne proběhla canisterapie. Na tu jsem byla zvědavá. Terapeutka (vlastně členka canisterapeutického týmu člověk-pes, terapeutem je v tomto případ pes) přivedla dva velké hnědé krátkosrsté ridgebacky a jednoho maličkého šedivého chrta naháče, oblečeného do pruhovaného svetru. Ten chrtík si sedl způsobně do křesla a skoro se z něj nehnul a ti dva psi prošmejdili celou místnost a pak se uvelebili na připravenou deku na zemi.
Nově příchozích se zeptala, jestli máme doma psa a jaké máme se psy zkušenosti. Přiznala jsem, že se psů trochu bojím a ona odpověděla, že je v pořádku mít z cizích psů respekt. Tito psi jsou ale vychovaní tak, aby nikomu neublížili, a není třeba z nich mít strach. Psi se procházeli po místnosti, nebo leželi uprostřed a my jsme si je mohli pohladit. Mně při pohledu na ně začalo být smutno, chybělo mi objetí od dětí a manžela, cítila jsem divné prázdno a chtěla jsem, aby mě někdo pevně stiskl, nebo já jeho. Nestačilo mi pohladit po hřbetě psa, který se mihl kolem, potřebovala bych si na něj lehnout, jak na polštář.
Začaly mi téct slzy a jeden z těch velkých psů šel ke mně, vylezl na gauč, schoulil se do klubíčka vedle mě a podíval se na mě, jako by říkal: „Co tě trápí?“ „Je mi smutno, víš,“ odpověděla jsem mu a Honza a ta žena mi s úsměvem vysvětlili, že to právě pes vycítil, a přišel mi pomoct. Hladila jsem ho, pes pomalu usínal a já jsem měla ruku položenou na jeho boku a cítila jsem, jak příjemně hřeje, zhluboka dýchá a jak mu bije srdce. Bylo to uklidňující. Pak jsem psovi gestem naznačila, ať si položí hlavu ke mně na klín, ale terapeutka mi řekla, že není vycvičený na sedání na klín, protože jak je velký a těžký, mohl by mě zavalit, že bych nemohla ani dýchat. Ona s ním chodí i za malými dětmi, takže tohle dělat nesmí. Postupně se mi ulevilo, a když jsme na závěr měli dát psům za odměnu pamlsek, poděkovala jsem mu.
Při obědě byl Honza nějaký mrzutý a zamlklý. Řekl mi, že ho naštvala „bývalá kamarádka“ - spolupacientka, která se mu líbila. I ona naznačovala, že by o něj měla zájem, ale teď s ním nechce nic mít. Chová se prý jak malé děcko, ale podle něj není divu, „když je z oddělení s mřížema.“
To mi připomnělo, jak jsem předevčírem v areálu léčebny u voliéry s papoušky pozdravila nějakého staršího pána. To byla asi chyba, protože on se mi hned začal svěřovat s tím, proč je tady. „Víte, mně spadly gatě,“ řekl a odmlčel se, jakoby tím objasnil všechno. „Pak si pro mě přijeli policajti, volali mojí opatrovnici a odvezli mě na záchytku. Pak mě dali sem. Teď čekám už šest týdnů na rozhodnutí doktora, kdy mě pustí domů. Jsem z oddělení …“ (jednoho z těch s mřížema). Ptal se, z kterého oddělení jsem já, a když jsem mu to řekla, odpověděl: „Jo, tam jste všichni normální lidi, co?“ Pobavilo mě to a vyprávěla jsem tu příhodu skupince kuřaček v altánku. Občas za nimi zajdu na pasivně kuřáckou chvilku, když už mám z Honzových řečí hlavu jak pátrací balón.
Odpoledne jsem jela domů. Byla jsem tam sama, tak jsem si uvařila konečně dobré kafe, na jaké jsem zvyklá a dala si vyprat tepláky chlupaté od psů. Podívala jsem se na internet a zjistila, že se po dobu mého krátkého digitálního detoxu nic zvláštního nestalo. Ne, že bychom neměli v léčebně přístup na net, ale wifi je jenom v kantýně, a tam se mi nechce s tabletem chodit. Venkovní posezení sestává z několika lavic a stolů vybavených sklenicemi od instantní kávy plnými smradlavých vajglů místo popelníků. Jedinou povolenou radostí zdejších chovanců je totiž kouření. Když si tam na chvilku sednu, hned mě někdo osloví: „Ahoj, nemáš, prosím tě, cigaretu?“
