Článek
Jako švihák lázeňský se označuje dobře vypadající muž (nebo alespoň si o sobě myslí, že dobře vypadá s ohledem na svůj věk a zdravotní stav), který svádí ženy v lázních pro nezávazný flirt.
Pobývala jsem v lázních. Ne se svými potížemi, ale jako doprovod naší malé dcerky. Je to už zkušená lázeňačka. Pokaždé se na pobyt těší a užívá si ho pak plnými doušky. Je to taková naše společná každoroční dovolená. Dopoledne ji doprovázím na procedury – koupele, rehabilitační cvičení, inhalace, odpoledne spolu chodíme na procházky a v podvečer si oblečeme šatičky, malá si nakadeří vlásky, prostě se upraví jako dáma, když míří do společnosti, a jdeme do kavárny s živou hudbou. Dcerka si dá svůj oblíbený jahodový džus (bez vody), našlehané mlíčko jako z kapučína nebo vanilkovou zmrzlinu a já dvě deci vína.
Než začnete závidět, jak se krásně máme, musím vám říct, že dcerka si ten pobyt v lázních zaslouží, za všechno, co předtím se svým nemocným srdíčkem překonala. A já snad taky, za to, jak jsem se o ni bála.
Ona je taková ta „dětská koketa“, co se dokáže na každého usmát okouzlujícím úsměvem, a po většinu pobytu z ní radost ze života přímo tryská. Pokaždé si tady najde nějakého šviháka lázeňského. Dřív to bývali malí chlapečci, kteří se tu taky v doprovodu maminek léčí, ale vloni si ji oblíbil jeden tatínek. Nebo ona jeho, to nevím. On ji krmil bonbóny, povídal si s ní a vozil ji v kočárku do kopce, když už nemohla na procházce jít.
Letos se s námi v kavárně dal do řeči starší pán (ode mě starší o 25 let), evidentně byl okouzlen dceřinou bezprostředností. Vyptával se, co jí je a nadšeně komentoval její taneční kreace. Pak nenápadně narážel na mě, asi předpokládal, že malá musela svou bezprostřednost podědit po mně. Já si tím však nejsem jistá. Často spíš tiše žasnu, kde se to v ní bere, a jaké to máme štěstí, že je naše dcerka tak plná elánu. Asi je to tím, že jsem jí na JIPce, když byla po operaci srdíčka 3 týdny v umělém spánku, protože neměla dost sil, aby se probrala a sama začala dýchat, pouštěla Ódu na radost. Chodila jsem za ní s tou skladbou nahranou na mobilu a nechávala ji hrát alespoň chvilku každý den, aby až se probudí, slyšela jako první tu krásnou melodii. Od té doby vždy u Ódy na radost brečím.
Ten lázeňský švihák mě chtěl prostě přes malou sbalit. Nejdřív se mě velice slušně zeptal, zda bych byla ochotna se s ním po lázních sejít někde ve vinárně. Jestli mě to prý uráží a považuji to za nepřijatelné, předem se omlouval. Taky tvrdil, že jsem kouzelná a moc mi to sluší. Věděl, že jsem vdaná. Prý si původně nemyslel, že někoho mám. (To měl být kompliment, nebo urážka?) Nezapomněl mi sdělit, že i když má u srdce „budík“, je „plně funkční“. Uf. Po tomhle sdělení si nejsem jistá, zda jsem plně funkční já. Poděkovala jsem, ale schůzku odmítla. Sebral se a šel asi spát.
Další dny jsme šly tancovat znovu, protože jiná zábava, než poslouchání muzikantů jen o trošku slabších, než jsou na Šlágr.tv tu v lázních není. Dcerce to ale ke štěstí stačí. Zase tam byl. Švihák. Už poněkud odvážnější. Prý mám nádherné nohy a je ze mě úplně hotový (to se mi snažil řvát do ucha při tanci, když měl ruku na mém zadku). Malá totiž chtěla tančit sama a odmítala moji společnost. Výsledkem toho večera bylo, že mi objednal druhou dvojku vína a potykali jsme si. Fakt nemám s tímhle moc zkušeností a cítila jsem se divně zavázána, když jsem to víno vypila. Pak nás doprovodil asi 50 metrů k hotelu, aby nás snad někdo v liduprázdných koronavirem ochromených lázních nepřepadl. Popřála jsem mu dobrou noc a rozloučili jsme se.
Dcerce jsem řekla, že teď pár dní tancovat nepůjdeme, protože se nechci potkat s pánem, který se chce se mnou kamarádit, ale já nechci. Procházely jsme se další den odpoledne po kolonádě, malá dostala zmrzlinu, a koho jsme nepotkaly – šviháka. Prý jestli dostane to číslo (telefonní). Nevím, že bych mu ho slibovala, myslela jsem si, že jsem odmítla celkem jasně, ale on se docela shazoval tím, že se ptal: „Ani když poprosím?“ Fakt si myslel, že mu kontakt na sebe dám, když si třeba klekne a bude o sebe šudlat ručičkama jako dcerka, když říká: „Plosím, plosím?“ Zcela to dorazil tvrzením, že já si možná myslím, že je starý dědek, ale on není. „Anebo možná jsem,“ říkal, „ale i starým revolverem se dobře střílí.“
Dopr…čic! (Samozřejmě mě napadá sprostější varianta toho zvolání.) Fakt vypadám, že bych se nechala tím jeho revolverem dobrovolně postřelit? Škodolibě předpokládám, že na úplné zastřelení by se nezmohl. Řekla jsem mu, že se asi budeme muset rozloučit a odešla jsem k večeři podávané o půl páté – rýžovému nákypu, který byl v tu chvíli lákavější než románek se švihákem lázeňským.
