Článek
Při ranní zdravotní procházce se Honza mezi řečí vrátil k té včerejší večerní relaxaci. Prý se docela lekl, protože si nebyl jistý, jestli se ho dotýkám schválně, nebo náhodou, a tak radši ucukl. Napadlo ho při tom: „Hustý. Ty jo, ona na mě sahá.“
Skoro ochromená nepříjemnými pocity jsem se mu to pokusila vysvětlit: „Nezlob se, že jsem tě vyrušila při relaxaci. Stydím se, ale musím přiznat…“ On na to obrátil oči v sloup, jako by si myslel: „Sakra, už je to tu.“ Pokračovala jsem: „… já se prostě dost potřebuju dotýkat. Nechci tě přímo svádět, ale chci se třeba dotknout rukou nebo občas potřebuju vzít kolem ramen. Už mi tu chybí fyzický kontakt.“ Ulehčeně se zasmál a odpověděl: „Tak teda na mě sahat můžeš“.
Později Martin na skupině popisoval své deprese. Bývá v jednom kuse unavený, ospalý, nemá žádnou energii a nevidí ani smysl svého života. Uzavírá se raději do sebe a neumí si říct o pomoc, i když ji potřebuje. Ani neví, jak by mu někdo vlastně pomoct mohl. Nevěří tomu, že by byl schopen si někdy najít holku, kterou by měl rád a ona by měla ráda jeho jeho. Svěřil se, že se v minulosti pokusil o sebevraždu takovým „trapným způsobem“. Nechtěl o tom ani blíže mluvit. Neřekl toho moc, ale jak líčil ten pocit samoty a naprosté beznaděje a já jsem si vzpomněla, jak včera u večeře působil zranitelný a zoufalý, najednou jsem se cítila úplně stejně. U srdce se mi něco sevřelo, bolelo to a hrozně zastudilo. Do očí mi vyhrkly slzy.
Psycholožka zaregistrovala, že brečím a ptala se, co mi je. Vysvětlovala jsem, že ty Martinovy pocity důvěrně znám a dolehly na mě právě teď. Všechna pozornost se tím soustředila na mě a pro změnu jsem se začala cítit provinile, že se už nevěnujeme Martinovi. Ptali se mě, co by mi právě teď, nebo když mi bývá tahle mizerně, pomohlo. S Martinem jsme se shodli, že v tom nejhorším to ani nejsme schopni vyjádřit. Mně by snad pomohlo schoulit se do klubíčka a být jako malé mimino, které někdo pochová v náručí. Jenomže si o to nedokážu říct a nikdo kolem neví, že by to měl udělat. Až když je ta depka trochu mírnější, řeknu si o objetí manželovi nebo se přitulím ke svým dětem.
Ostatní ženské ve skupině se prý taky rády objímají, zvlášť s dětmi. Tady by klidně a rády objaly někoho, komu by to pomohlo. Martin uznal, že by to asi taky udělalo líp, ale nechtěl se objímat s chlapama. To by mu bylo nepříjemné. Při objímání se ženou se zase bál, že by mu přišlo líto, že nemá žádnou partnerku a milenku. Podle pravidel se nemáme vzájemně dotýkat v rámci skupiny, ale dohodli jsme se, že po skončení sezení si řekneme, kdo obejmout chce.
Docela se mi tím ulevilo. Mohla jsem ostatním říct o večerní relaxaci a svém ranním rozhovoru s Honzou. Řekla jsem jim, jak se spolu bavíme, i když mi už občas leze na nervy, jak jsem mu s obtížemi vysvětlila, že se potřebuju dotýkat, a on mi vyšel vstříc. Jeho reakce: „Ty jo, hustý…“ všechny rozesmála, jako by ho slyšeli. Psycholožka mě pochválila, že jsem se pěkně postarala o své potřeby.
Když skupina skončila, šla jsem za Martinem. Zeptala jsem se rozpačitě, jestli ho teda můžu obejmout. Přikývl. Představovala jsem si, že to vzhledem k našemu bezmála dvacetiletému věkovému rozdílu bude ode mě objetí téměř mateřské, ale kvůli našemu značnému výškovému nepoměru to spíš vypadalo, že se mu kolem pasu pověsilo malé dítě, nebo nějaký trpaslík. Ostatní na nás ukazovali: „Jé, podívejte, to je hezké,“ a pak mě postupně objala Anička, Dita a Zuzka. Vytvořily jsme takovou frontu na objímání.
