Článek
Nevládneme. Přizpůsobujeme se
Česko se rádo označuje za suverénní stát. Ve skutečnosti se ale chová spíš jako vykonavatel rozhodnutí, která vznikají jinde. Ne proto, že by muselo, ale proto, že je to pohodlnější. Místo aktivní politiky máme pasivní souhlas. Místo vlastního směru neustálé přizpůsobování.
Když se něco povede, je to zásluha domácích politiků. Když se něco pokazí, může za to Brusel. Tenhle model funguje léta – a je extrémně pohodlný.
Evropská unie jako alibi
Evropská unie není okupant. Není ani diktátor. Je to dokonalá výmluva. Proč se něco nedá? Protože EU. Proč se něco musí? Protože EU. Místo abychom se ptali, jaký postoj má Česko, ptáme se, co se po nás chce.
Tím se z členského státu stává kolonie v hlavách vlastních politiků. Neřízená, ale poslušná.
Máme hlas. Jen ho nepoužíváme
Česko má v evropských strukturách hlas, zástupce i možnost ovlivňovat rozhodování. Jenže to vyžaduje práci, strategii a odvahu jít do střetu. A to je přesně to, co dlouhodobě chybí. Je snazší mlčet, kývnout a doma si postěžovat.
Kolonie není ten, kdo poslouchá. Kolonie je ten, kdo rezignoval na vlastní iniciativu.
Peníze bez odpovědnosti
Rádi mluvíme o evropských dotacích. O tom, kolik peněz „jsme dostali“. Méně už mluvíme o tom, že každá dotace je politické rozhodnutí, které nás váže k pravidlům a prioritám, jež jsme často sami nepomáhali nastavovat.
Chceme výhody Unie, ale nechceme nést spoluodpovědnost za její směřování. To není partnerství. To je závislost.
Suverenita jako prázdné heslo
Slovo suverenita se v české debatě skloňuje často. Ale většinou jen jako slogan. Skutečná suverenita není o odmítání všeho z Bruselu. Je o tom, že víš, co chceš, a dokážeš to prosadit. Česko tohle neumí dlouhodobě. Ne proto, že by bylo malé. Ale proto, že nemá jasnou vizi.
Bez vize se každý stát stává objektem rozhodování jiných.
Problém není Unie. Problém jsme my
Evropská unie má spoustu chyb. Byrokracii, pomalost, kompromisy bez odvahy. Ale svalovat na ni vlastní pasivitu je alibismus. Česko se chová jako kolonie ne proto, že by bylo nuceno, ale proto, že si na to zvyklo.
Koloniální mentalita není vnucená. Je pěstovaná.
Poslušnost jako politický styl
Roky jsme si zvykali, že nejlepší strategie je nevyčnívat. Neprovokovat. Nechtít víc. Jen „být u stolu“. Jenže kdo u stolu mlčí, ten nerozhoduje. A kdo nerozhoduje, nemůže se divit, že o něm rozhodují jiní.
Tohle není otázka Bruselu. Tohle je otázka české sebeúcty.
Buď partner, nebo kolonie
Česko stojí před jednoduchou volbou. Buď se začne chovat jako sebevědomý člen Unie, který ví, co chce a umí si to prosadit. Nebo zůstane poslušným vykonavatelem cizích rozhodnutí, který doma hraje roli oběti.
Kolonií se nestává ten, kdo je malý.
Kolonií se stává ten, kdo se přestal ptát.
Zdroje:
