Článek
Obyčejní lidé nikdy nebyli středem moci
V české historii nebylo zvykem, aby stát fungoval ve prospěch obyčejných lidí. Moc se dědila, vnucovala nebo centralizovala shora. Změna režimu přinesla právo volby a naději, že si lidé zvolí někoho, kdo bude myslet na jejich životy a jejich budoucnost. Jenže tahle naděje se postupně vyprázdnila.
Dnes čím dál víc platí, že politika nereprezentuje budoucnost, ale početnost.
Stejný hlas, jiné následky
Demokracie stojí na rovnosti hlasu. Ale rovnost hlasu neznamená rovnost dopadů. Rozhodnutí o rozpočtu, dluhu, důchodech, bydlení nebo školství mají dlouhodobé důsledky. Ty ale ponesou hlavně mladí a lidé v produktivním věku – ti, kteří budou pracovat dalších několik dekád.
Rozhodnutí se dělají dnes. Účet přijde zítra.
Volba bez osobního rizika
Je legitimní se ptát, zda je systém spravedlivý ve chvíli, kdy o dlouhodobé budoucnosti rozhodují lidé, kteří její důsledky už osobně neponesou. Nejde o morální soud nad seniory. Jde o rozdílné perspektivy. Člověk, který už systém nenese, logicky volí jistotu teď.
Jenže jistota teď je často dluh později.
Politika jako lov na největší a nejsnáze ovlivnitelnou skupinu
Tady se dostáváme k jádru problému. Politické strany dnes nehledají nejlepší řešení, ale největší a nejspolehlivější voličský blok. Skupinu, kterou lze oslovit jednoduchým sdělením, rychlým slibem a okamžitým benefitem. Ne proto, že by byla „špatná“, ale proto, že je politicky nejefektivnější.
Strany tak necílí podle potřeb země, ale podle matematické výhodnosti.
Výsledkem je politika, která se neřídí odpovědností, ale manipulovatelností. Kdo je početný, disciplinovaný a reaguje na přímé výhody, ten se stává středem pozornosti. Ostatní – složitější, kritičtější, dlouhodobě přemýšlející – zůstávají stranou.
Sobectví systému, ne lidí
Je důležité to říct jasně: problémem nejsou voliči. Problémem je systém, který odměňuje krátkozraké sliby a trestá dlouhodobé myšlení. Když politické strany vědí, že se jim vyplatí cílit na jednu dominantní skupinu, budou to dělat znovu a znovu.
A tím z demokracie mizí rovnováha.
Volba bez přítomnosti: další paradox
Do toho přichází další rozpor. Lidé, kteří dlouhodobě žijí v zahraničí, neřeší každodenní realitu Česka – ceny bydlení, mzdy, zdravotnictví ani školství. Přesto mají stejný vliv na rozhodování o zemi, ve které nežijí.
Otázka nezní, zda mají být vyloučeni. Otázka zní, zda má mít stejnou váhu hlas, který nenese každodenní důsledky.
Demokracie bez vazby na odpovědnost
Demokracie má fungovat jako systém sdílené reality a odpovědnosti. Ve chvíli, kdy o zemi rozhodují lidé, kteří v ní dlouhodobě nežijí, nebo kteří už neponesou její budoucí tíhu, začíná se rozpadat její smysl. Ne formálně. Mentálně.
A mladí to cítí.
Mladí platí, jiní rozhodují
Mladí dnes čelí drahému bydlení, nejisté práci a vysokým odvodům. Zároveň sledují, jak o jejich budoucnosti rozhodují lidé, kteří tu realitu nežijí – nebo ji už žít nebudou. To je přesně ten moment, kdy se demokracie přestává jevit jako spravedlivá.
Nejde o odebírání práv. Jde o směr
Tenhle text není výzvou k rušení volebního práva. Je výzvou k debatě o tom, jak zabránit tomu, aby se demokracie změnila v soutěž o největší a nejsnáze ovlivnitelný blok. Pokud se tahle otázka nebude řešit, frustrace poroste.
A s ní i odcizení mladých od státu.
Teď mě zajímá váš názor
Má demokracie zohledňovat odpovědnost za důsledky rozhodnutí?
Má smysl, aby strany stavěly politiku jen na nejpočetnější skupině?
A kde je hranice mezi reprezentací a manipulací?
Protože pokud se tahle debata neotevře teď, otevře se později.
A mnohem tvrději.
Zdroje:
