Článek
Nezájem to není. Je to nedůvěra
O mladých se často mluví jako o apatické generaci, která nic neřeší a jen si stěžuje. Data i realita ale ukazují něco jiného. Mladí lidé se o veřejné dění zajímají, chodí k volbám a mají silný vztah k demokracii. Přesto mají pocit, že jejich hlas nemá váhu. Ne proto, že by byli pasivní, ale proto, že systém jim opakovaně dává najevo, že se s nimi nepočítá.
Debaty o budoucnosti, vzdělávání nebo trhu práce se často vedou bez nich. O mladých se mluví, ale s mladými už méně. A to je bod, kde motivace začíná mizet.
Politika, která je slyší, ale neposlouchá
Mladí chtějí být součástí rozhodování, ne jeho dekorací. Přesto je jejich zastoupení v politice minimální. Ve Sněmovně sedí jen jednotky lidí pod třicet let, politické strany s mladými pracují spíš jako s marketingovým segmentem než jako s partnery.
Výsledkem je frustrace. Ne radikalizace, ne apatie – ale pocit marnosti. Pokud má člověk dojem, že nemůže nic změnit, přestane se snažit. Ne proto, že by nechtěl, ale protože nevidí smysl.
Aktivismus jako náhrada za nefunkční kanály
Když nefungují institucionální cesty, hledají si mladí jiné. Aktivismus, občanské iniciativy nebo protestní hnutí nejsou výrazem chaosu, ale snahy být slyšen. Historie ukazuje, že právě tam, kde systém mlčí, vzniká tlak zdola.
Problém není v tom, že by mladí byli „příliš aktivističtí“. Problém je, že jiné funkční kanály často nemají.
Vzdělání bez perspektivy
Školy mají mladé připravovat na život. Místo toho je často připravují hlavně na výkon. Tlak na výsledky, srovnávání a individuální úspěch přebíjí spolupráci, smysl a pocit sounáležitosti. Mladí lidé přitom otevřeně říkají, že jsou unavení, přetížení a bez jistoty, že jejich úsilí k něčemu povede.
Občanská gramotnost, schopnost orientovat se ve společnosti a chápat, jak věci měnit, zůstává spíš vedlejším produktem než cílem.
Práce, která nedává start
Do toho přichází realita trhu práce. Nástupní platy jsou nízké i po vysoké škole, pracovní jistota slabá a očekávání vysoká. Mladí mají být flexibilní, výkonní a loajální, ale odměna často neodpovídá ani základním nákladům na život.
Motivace se v takovém prostředí nebuduje. Vyčerpává se.
Bydlení jako definitivní stopka
Nejsilnější demotivační faktor přichází ve chvíli, kdy se mladý člověk pokusí osamostatnit. Nájemní bydlení je drahé, vlastní nedostupné a perspektiva stabilního domova se odsouvá do neurčita. Budoucnost se přestává plánovat, protože není z čeho.
Generace, která nemá kde bydlet, nemůže dlouhodobě věřit systému, který jí slibuje stabilitu.
Nechtějí méně demokracie. Chtějí víc
Mýtus o mladých jako o antisystémových voličích se rozpadá. Většina mladých podporuje demokratické a liberální hodnoty. Zároveň ale cítí, že demokracie, jak funguje dnes, jim nedává dost prostoru. Nechtějí ji bourat. Chtějí ji spoluutvářet.
Pokud jim tento prostor nedáme, nezmizí jejich názory. Zmizí jejich důvěra.
Problém není v generaci
Mladí nejsou pasivní, líní ani ztracení. Jsou racionální. Reagují na prostředí, které jim nabízí málo jistot, slabé zastoupení a vysoké nároky bez odpovídající odměny. Pokud ztrácejí motivaci, není to jejich selhání.
Je to signál, že systém přestal fungovat pro ty, kteří ho mají jednou nést.
Zdroje:
