Článek
Nejsou výjimka. Jsou realita
V Česku žije přibližně 245 tisíc osamělých rodičů, což představuje více než 5 % všech domácností. Devět z deseti z nich jsou ženy. Nejde o okrajovou skupinu ani o společenskou anomálii. Přesto se o samoživitelích mluví málo – a když už, tak většinou jen v extrémech.
Ve veřejné debatě se objevují hlavně silné, emotivní příběhy. Matka na hraně chudoby, dluhy, exekuce, dramatické osudy. Jenže většina samoživitelů takhle nevypadá. Pracují, snaží se fungovat, nechtějí být „případem“. A právě proto zůstávají neviditelní.
Když nejsi dost chudý, nejsi vidět
Jedním z hlavních důvodů, proč se o samoživitelích mluví málo, je jejich postavení mezi systémy. Často nejsou dost chudí, aby automaticky získali pomoc. Zároveň ale nejsou dost finančně silní, aby žili bez neustálého tlaku.
Práce, péče o dítě a bydlení se v jejich případě nesčítají – ale násobí. Jeden příjem musí pokrýt vše. Každý výpadek, nemoc dítěte nebo nečekaný výdaj znamená problém. Přesto se na ně společnost dívá optikou: „vždyť pracují, tak to zvládnou“.
Pomoc existuje. Ale za cenu vyčerpání
Stát nabízí samoživitelům různé formy podpory – porodné, přídavek na dítě, ošetřovné, dávky hmotné nouze nebo příspěvky na bydlení. Na papíře to vypadá jako funkční systém. V praxi ale znamená časově, administrativně a psychicky náročný proces, který musí rodič zvládat sám, často po večerech nebo během pracovního dne.
Navíc samotný pojem „samoživitel“ není právně ukotven. Zákon pracuje s termínem osamělý rodič, který splňuje přesně dané podmínky. Stačí drobná změna v domácnosti nebo příjmu a nárok na pomoc mizí. Výsledkem je nejistota a strach, že jakýkoli krok navíc může systém „rozbít“.
Děti platí cenu za systémové ticho
Dopady samoživitelství se netýkají jen rodičů. Dotýkají se především dětí. Nedostatek peněz často znamená omezení mimoškolních aktivit, škol v přírodě nebo kroužků. Ne proto, že by rodič nechtěl, ale proto, že rezerva jednoduše neexistuje.
Tohle nejsou dramatické titulky. Tohle je každodenní realita. A právě proto se o ní špatně mluví. Nevyvolává okamžitý šok, ale dlouhodobě formuje nerovnosti, které se projeví až později.
Proč se jim nechce mluvit nahlas
Samoživitelé často nemluví o své situaci otevřeně. Nechtějí být vnímáni jako neschopní, slabí nebo ti, kteří „nezvládli rodinu“. Společenský tlak na výkon a soběstačnost je silný – obzvlášť u žen.
Výsledkem je ticho. Ne proto, že by problém neexistoval, ale proto, že není kam ho bezpečně umístit. Média řeší extrémy, politika čísla, ale každodenní realita samoživitelů zůstává mimo záběr.
Proč by se neměli přehlížet
Samoživitelé nejsou okrajová skupina. Jsou důkazem toho, že systém je nastavený na ideální model rodiny, který už dávno neodpovídá realitě. Pracují, vychovávají děti a zároveň nesou veškerou odpovědnost sami.
Ignorovat je znamená přehlížet tisíce rodin, které drží společnost pohromadě bez nároku na chybu. Nejde o soucit ani o výjimky. Jde o to začít mluvit o realitě, ne o stereotypech.
Protože dokud se o samoživitelích bude mluvit jen tehdy, když selžou, budeme přehlížet všechny, kteří se snaží – a přesto balancují na hraně.
Zdroje:
