Článek
Když už to nešlo vydržet
Vždy jsem byla citlivá, ale v pubertě se moje úzkosti vygradovaly do bodu, kdy jsem se opravdu cítila ztracená. Zpočátku to byly pouze občasné pocity nervozity, ale postupně se z nich stávaly intenzivní stavy a panické ataky, které jsem nedokázala ovládat. Měla jsem pocit, že neexistuje žádné východisko. Stala se ze mě osoba, která se bála být sama, která se bála být součástí světa . Byla jsem odpojená od okolí, tento stav mě asi nejvíce děsil. Až později jsem zjistila, že to, co jsem zažívala, bylo něco, co se nazývá derealizace – pocit, že svět kolem mě je vzdálený, že všechno je jaksi „jiné“ nebo neskutečné.
Hospitalizace – velký strach a nezměrná úleva
Rozhodnutí jít do nemocnice pro mě nebylo snadné. Měla jsem velký strach, že pokud hospitalizace nezabere, nebude pro mě žádné pomoci. Když jsem konečně podstoupila příjem, vnímala jsem to jako zoufalý krok. V tu chvíli mi bylo vše jedno. Byl to okamžik, kdy jsem už nebyla schopná myslet na nic jiného než na úlevu. Byla jsem na otevřeném oddělení, kde to bylo relativně klidné, ale první noc byla velmi těžká. Úzkosti mě nenechaly spát, každý okamžik jsem prožívala intenzivně.
Po první noci už ale bylo lépe. Další noci se zdály o něco snesitelnější. A během následujících dnů mi úplně změnili medikaci, což byl proces, který trval přibližně dva týdny. Během té doby jsem začala vnímat změny – ne okamžité, ale postupné. Po třech týdnech na hospitalizaci jsem už pocítila, jak se pomalu vracím zpět do svého vlastního těla, do světa, který jsem tak dlouho nevnímala.
Oddělení jako jiný svět
Byla to jakási jiná realita, svět, který byl klidný, ničím neuspěchaný, a kde se chemie mísila s emocemi. Byla jsem obklopena lidmi, kteří procházeli podobnými těžkostmi, a kteří věděli, jak se cítím, aniž by to museli říkat. Všichni jsme se plavili na jedné lodi, každý z nás v nějakém procesu, který byl jiný, ale zároveň tak podobný. Kam vlastně plavíme? Nikdo nevěděl, co s námi udělají léky, jestli pomohou, nebo jestli se z nás stanou „magorové“ na celý život.
Terapie a podpůrná atmosféra
V nemocnici jsem chodila na ergoterapie a psychoterapii, kde jsem měla příležitost setkat se s lidmi, kteří skutečně naslouchali a rozuměli tomu, co prožívám. Bylo to osvěžující – poprvé jsem cítila, že někdo chápe, co se mnou je, a že nejsme jenom „blázni“, jak to někdy může ve společnosti vypadat. Byl to pro mě začátek znovuobjevení sama sebe, postupného návratu do skutečného života.
Návrat domů a nové začátky
Po 6,5 týdnech jsem se vrátila domů. Byl to smíšený pocit – i když se mi odcházelo těžko, nemocnice pro mě byla místem, kde jsem měla čas na sebe, kde jsem byla v bezpečí. Víkendy, kdy jsem se adaptovala doma, byly součástí procesu. Ale bez té hospitalizace bych se nehnula z místa. Bez toho bych se trápila o mnoho déle, zůstala bych uvězněná v nekonečné spirále úzkostí.
Dnes vím, že hospitalizace byla krok, který mi doslova zachránil život. Pomohla mi vyjít z toho hlubokého údolí a ukázala mi, že je možné najít světlo na konci tunelu. Možná to není hned, ale každý malý krok znamená, že jsem na správné cestě.
Pokud se někdo nachází v podobné situaci, nebojte se hledat pomoc. Není to známka slabosti, ale odvahy. A jak jsem zjistila – někdy potřebujeme pomoc, abychom se dostali zpátky do svého života.
