Článek
Vybírali jsme pečlivě. Chtěli jsme si odpočinout. Letěli jsme do „renomovaného“ hotelu, který měl čtyři hvězdičky, all inclusive servis a sliboval „gastronomický zážitek“. To slovo si teď budu navždy pamatovat s hořkou pachutí v puse.
První jídlo. První šok.
Po příjezdu jsme se těšili na první večeři. Po celém dni cestování jsme byli hladoví jako vlci. Vešli jsme do jídelny – a první, co nás praštilo do nosu, byl zvláštní, zatuchlý pach přepáleného oleje a vývaru ze školní jídelny.
Na talíř jsem si naložila kuřecí maso s rýží. Vypadalo to normálně. Do chvíle, než jsem si všimla, že mi z omáčky kouká dlouhý, černý vlas. Ne jeden. Dva.
Zůstala jsem zírat. Přešla mě chuť. Bylo to jako rána pěstí do žaludku. A tím to teprve začalo.
Vlasy v jídle. Znovu a znovu.
Během našeho týdne v hotelu jsme narazili na vlasy čtyřikrát.
- V těstovinách.
- V salátu.
- V pudinku.
- A v rýži.
To není náhoda. To je systémová hygienická ostuda.
Pokaždé, když jsme šli nahlásit problém obsluze, dostali jsme otrávený pohled a větu typu:
„To se může stát, paní.“
Ne, nemá se to stát. Ne, nemá být normální mít v ústech cizí vlas, když si platím all inclusive za desítky tisíc.
All inclusive = all inclusive bakterie
Jídelna byla permanentně přecpaná. Lidé si brali jídlo holýma rukama, talíře se hromadily na stolech, lžíce byly upatlané a u příloh občas poletoval hmyz.
Maso bývalo vlažné, často nedopečené. V salátech stála voda. „Teplý bufet“ byla ironie. A nápoje z automatu chutnaly jako levný sirup ředěný chlorovanou vodou.
Kuchaři bez čepic. Obsluha bez zájmu.
Nečekám pětichodové menu od Michela. Ale čekám, že někdo v kuchyni bude mít vlasy pod kontrolou, ruce čisté a špetku úcty k tomu, co dává na talíř.
Tady? Kuchař s rozcuchanými vlasy a potem na čele nakládal řízky. Bez čepice, bez rukavic. Přede mnou.
Zaplatili jsme za komfort. Dostali jsme hnus
Cena zájezdu? Přes 70 000 Kč za dva lidi.
A přesto jsme se většinu pobytu báli jíst. Koupili jsme si vlastní sušenky v obchodě za rohem, jen abychom nemuseli mít další „překvapení“ na vidličce.
All inclusive je dnes jen nálepka, která zní lákavě, ale v reálu znamená co nejvíc lidí, co nejméně nákladů, co nejrychlejší obrat.
Arogance personálu? Třešnička na dortu
Naše stížnosti na recepci? Smích. Oči v sloup. „Napište to manažerovi e-mailem.“
Manažer? Neviditelný. Nikdo ho neviděl celý týden.
Už nikdy. Ani zadarmo.
Tahle dovolená mě naučila jednu věc: už nikdy all inclusive. Nechci jíst v jídelně, kde je víc lidí než v supermarketu před svátky. Nechci personál, který se tváří, že host je otravný hmyz. Nechci „neomezené jídlo“, když v každém třetím talíři najdu něco, co tam nepatří.
Radši si příště uvařím sama v apartmánu. Aspoň budu vědět, čí vlasy jsou v polévce.
