Článek
Moje dcera šla dnes poprvé do školy. Měla novou tašku, oblečení, vlasy učesané do posledního detailu. Usmívala se, i když jsem poznala, že to je spíš nervózní úsměv než opravdová radost. A já? Já jsem měla v hlavě milion myšlenek.
Všichni kolem nás fotili, natáčeli videa a vypadali, že se jim splnil sen. Já ale cítila, že je v tom něco falešného. Děti stály se staženými žaludky, učitelky se snažily hrát roli moderátorek slavnostního dne, a rodiče? Ti soutěžili, kdo má lepší kytku, hezčí aktovku nebo originálnější fotku na sociální sítě.
Slavnost, nebo psychický tlak?
Dcera mi večer přiznala, že má strach. Neví, co ji čeká, bojí se, že nezapadne. Já ji utěšovala, ale v duchu jsem si říkala: opravdu tohle je start do života, na který máme být pyšní? Vždyť už v první den je na děti kladen obrovský tlak. Mají být statečné, veselé, přizpůsobivé. Ale kdo dovolí, aby se bály a plakaly?
Rodičovská soutěž
Nejvíc mě šokovalo chování rodičů. Místo aby dětem ulehčili, dělali z toho módní přehlídku. Nové oblečení, nejdražší pastelky, telefon v ruce, aby měli co sdílet. Moje dcera se mě ptala: „Mami, a já vypadám taky hezky?“ A to mě zabolelo. Proč má dítě v šesti letech řešit, jestli obstojí v očích ostatních?
Učitelky v první linii
Nechci zapomenout ani na učitelky. Vypadaly sympaticky, ale už teď na nich bylo vidět napětí. Věděly, že musí zvládnout třicet nervózních dětí, rodiče, kteří jim stojí za zády, a do toho slavnostní program, který má vypadat dokonale. Ale kdo myslí na to, co prožívají ony?
Moje smíšené pocity
Samozřejmě jsem pyšná. Moje dcera je školák a začala novou kapitolu života. Ale zároveň mám obavy. Vidím, že systém od prvního dne učí děti hlavně tomu, že musí fungovat podle očekávání. A vidím rodiče, kteří místo podpory dětí soutěží mezi sebou.
Možná bych si přála, aby první den školy byl míň o fotkách a víc o upřímnosti. Aby se mohlo říct: „Neboj se, je normální, že máš strach.“ Protože první školní den není jen radost – je to i zkouška, kterou často dospělí dětem vůbec neulehčují.
