Článek
Dva roky nespím. Ale jemu dochází energie?
Tohle není žárlivost. Ani výkřik zoufalé manželky, která nesnese, že její muž odjede. Tohle je frustrace ženy, která už dva roky dává všechno. Do dítěte, do domácnosti, do vztahu. A když se konečně zeptám, jestli bychom mohli jet spolu k moři, přijde odpověď, která mě srazí:
„Hele, s klukama jsme domluvili Portugalsko. Potřebuju vypnout.“
Jo. On. Potřebuje. Vypnout.
Vztah není střídavá směna
Dítě není víkendový koníček. A rodičovství není sprint, po kterém si můžeš hodit nohy na stůl a zmizet. Já nemám „volno“. Nemám víkendy. Nemám osmihodinovku. Jsem máma 24/7.
A zatímco on si balí plavky, já balím další dávku plen.
Ať si jede. Ale ví, co tím říká?
Já vím, co se strhne, když tohle řeknu nahlas: že přece má taky nárok. Že „šťastný táta je lepší táta“. Ale víte co? Šťastná máma je taky potřeba. A když tohle nevidí, neuznává, a ještě se tváří jako oběť systému, něco je špatně.
Ne s ním. Se mnou – že tohle všechno pořád omlouvám.
Tichý vzkaz: Nejsme tým
To, že jede bez nás, je víc než jen výlet. Je to vzkaz. Že na chvíli nechce být táta. Ani partner. Že si od nás dvou potřebuje odpočinout. Ale od čeho? Od dítěte, které ho potřebuje? Od ženy, která to táhne?
Tohle není dovolená. Tohle je útěk. A když někdo utíká, je fér se ptát: co doma vlastně hledá?
Potřebuju partnera, ne turistu
Chce jet sám? Ať jede. Ale ať pak nemluví o rodině jako o „my“. Protože já nechci chlapa, který mizí, když je těžko. Já chci chlapa, který zůstane, i když moře máme akorát tak v pračce.
