Článek
Bylo mi třicet. Pokožka zvyklá na opalování. Každý rok Chorvatsko, Řecko, balkon, zahrada. Cíleně jsem se vystavovala. Třikrát denně. Klidně i bez opalovacího krému.
Proč? Protože „se musí nejdřív spálit, aby to chytlo“.
Protože „slunce je zdravé“.
Protože opálená pokožka = hezká pokožka.
A pak jsem si všimla jedné malé skvrnky na rameni.
Malá tmavá tečka, kterou jsem měsíc ignorovala
Byla trošku jiná. Ne pravidelná, trochu drsná, pomalu měnila tvar. Ale nekrvácela. Nebolela.
Tak jsem si řekla – pigmentová skvrna. Asi stárnu.
Jenže jednoho dne jsem si všimla, že je větší než předtím.
A tak jsem konečně zašla ke kožní. Jen „pro jistotu“.
Výsledek? Biopsie. A věta, která mě zlomila.
„Je to zhoubné. Je potřeba okamžitě vyříznout.“
Následovalo slovo, které jsem znala jen z cizích příběhů.
Melanom.
Seděla jsem v ordinaci a měla v hlavě jen:
„Tohle není možný. Kvůli sluníčku?“
Ano. Kvůli sluníčku. Kvůli tomu, že jsem si připadala hezčí, když jsem byla hnědá.
Následovalo vyříznutí. Jizva. Šití. A čekání.
Zákrok nebyl hrozný. Hrozná byla psychika.
Ten pocit, že ve vás něco rostlo. Něco, co vás může zabít.
Něco, co jste si možná sami přivolali.
Každé čekání na výsledky. Každá kontrola. Každý další flíček na těle teď vypadá podezřele.
Kdybych mohla vrátit čas, řekla bych si tohle:
- SPF není slabost, ale nutnost
- Opálení není zdraví. Je to reakce těla na poškození kůže
- A žádný vzhled nestojí za to, abych riskovala vlastní život
