Článek
Říkala jsem si – dneska si dám klid.
Vážně.
Vstala jsem, přežila práci, odškrtla si nákup, neomdlela v MHD.
Čistý štít. Nálada 7/10.
Doma sprcha, vlasy do drdolu, víno, deka, seriál.
Měla jsem plán.
ALE.
On napsal.
Ten, co „nemá čas“, ale zázračně se vždycky ozve v moment, kdy bych si přála, aby nepsal.
A protože jsem ještě blbá, odpověděla jsem.
Za 15 minut už stál před barákem.
Bez pozvání, bez květiny, s rukama v kapsách a s tím svým "hele jako co řešíš?"
A tak jsem mu řekla, že řeším.
A pak jsem řešila hodně.
Řvala jsem. On mlčel.
Já gestikulovala jak na koncertě.
On se koukal na mobil.
A víš co?
Přehnala jsem to. Totálně.
Hodila jsem po něm polštář. (Mířila jsem jinam, ale netrefila jsem se – což mě štve ještě víc.)
Pak jsem ho vyhodila.
On prásknul dveřma.
A já? Já si nalila další víno a zablokovala ho.
A pak odblokovala.
A pak zase zablokovala.
Jasně, přehnala jsem to. Ale někdy prostě musíš. Jinak bys vybuchla dovnitř.
Závěr:
Někdy chceš jen klid.
Ale místo toho dostaneš reality show, kterou jsi si neobjednala.
A když tě označí za hysterku?
Usměj se. A práskni dveřma stylově.
Protože klid si dneska musíš vybojovat. Nebo aspoň vyřvat.
