Článek
Když jsem do té firmy nastoupila, myslela jsem si, že mám štěstí. Byla to slušná práce, dobrý kolektiv, stabilita. Postupně jsem se dostala mezi klíčové zaměstnance. Chtěla jsem ukázat, že na mě se můžou spolehnout.
Brala jsem si práci domů. Dělala jsem víc, než se po mně chtělo. Byla jsem první, kdo přišel, a poslední, kdo odcházel. Když někdo potřeboval pomoc, vždycky jsem tu byla. Myslela jsem si, že loajalita se vyplácí.
Mýlila jsem se.
Vyhazov přišel bez varování. Bez vysvětlení
Jednoho dne mi přišel e-mail. Stručný, chladný. „S okamžitou platností ukončujeme vaši pracovní smlouvu.“
Žádné varování. Žádné poděkování. Žádné vysvětlení.
Šéf mi jen řekl, že je to rozhodnutí „shora“. Nezajímalo je, kolik let jsem tam odpracovala. Nezajímalo je, že jsem firmě obětovala kus života.
V tu chvíli mi došlo něco, co jsem měla vědět dávno. V práci nejsme lidi. Jsme jen čísla.
Každý je nahraditelný. I ten, kdo dělá maximum
Najednou jsem viděla věci jinak. Ti, kteří v práci dělali minimum, tam stále seděli. Ti, kteří si brali nekonečné pauzy a na všechno nadávali, měli jistotu.
A já? Já, která jsem si myslela, že tvrdá práce se vyplácí? Skončila jsem první.
Pracovní nasazení vás nezachrání. Nejlepší zaměstnanec není ten, kdo maká nejvíc. Nejlepší zaměstnanec je ten, kterého je nejtěžší nahradit.
Práce vás nevytáhne z průšvihu. Rodina ano
Když jsem přišla domů, sedla jsem si na gauč a poprvé po letech nic nedělala. A najednou jsem si uvědomila, že život není jen o práci.
Kariéra vám nedá zpět ztracený čas. Firma vám nikdy nevrátí energii, kterou jste do ní vložili. A když vás nebudou potřebovat? Prostě vás vyhodí.
Jediné, na čem doopravdy záleží, jsou lidi, kteří vás podrží, když spadnete. Ne kolegové. Ne šéf. Rodina.
A já vím jedno – příště už žádné přesčasy zadarmo. Žádné obětování pro firmu, která mě vymění za někoho jiného.
Protože práce je jen práce. A život je někde úplně jinde.
