Článek
Práce vás má bavit, říkají. Ale co když vás spíš jen vyčerpává?
Jsem ten typ člověka, co vždycky udělá víc, než musí. Protože mi záleží na tom, co dělám. Protože nechci být průměrná.
Když je potřeba zůstat déle? Zůstanu.
Když někdo nestíhá? Pomůžu mu.
Když se hledá dobrovolník? Hádejte, kdo se přihlásí první.
A výsledek? Dostávám stejnou výplatu jako ti, co v práci jen přežívají.
„Děláš to dobrovolně, tak si nestěžuj.“
To mi řekl můj kolega, který si v klidu odsedí osm hodin, aniž by hnul prstem navíc. A stejně dostává to samé, co já.
Šéf sice oceňuje mou snahu… Ale ne penězi.
„Máš velký potenciál, jsme rádi, že tě tu máme!“
To mi řekli, když jsem se zmínila o zvýšení platu. Ale prý je teď špatná doba. Jasně.
A přitom ten stejný šéf si právě koupil nové auto.
Takže když jde o mě, firma šetří. Když jde o něj, žádná krize neexistuje.
Kdy se z „práce navíc“ stane samozřejmost?
Nejhorší na tom je, že když jednou začnete dělat víc, už to od vás všichni očekávají.
Přestanu zůstávat přesčas? Jsem líná.
Neudělám úkol navíc? Zklamala jsem.
Nevezmu si další odpovědnost? Asi mě práce nebaví.
A přitom ti, co dělají minimum, mají klid. Nikdo je neřeší, nikdo od nich nic nečeká.
Tak proč se vlastně snažit?
Tohle není výkřik do tmy. Tohle je realita spousty lidí.
Lidé, kteří dřou, protože věří, že se to jednou vyplatí. Že si jich někdo všimne. Že dostanou víc než jen prázdné pochvaly.
Jenže pravda je jiná. Dokud se necháme využívat, nic se nezmění.
Takže asi nastal čas položit si otázku: Chceme být ocenění – nebo jen hloupě loajální?
