Článek
Školství se proměnilo. Učitel už dávno neučí látku – spíš balancuje mezi asistentem pedagoga, krizovým interventem a klidovým koutkem. Na každou třídu připadá několik dětí s poruchami pozornosti, chování nebo řeči – a přizpůsobit se jim má celá skupina.
Inkluze zněla hezky. Ale realita je jiná
Princip zněl správně: „Neizolujme děti s potřebami.“ Ale z ideálu se stala past. Učitel se věnuje dvěma problémovým dětem, zatímco zbytek třídy sedí a čeká. Výuka se zpomaluje, disciplína se rozpadá – a dítě, které by se chtělo učit, nemá kde.
Kdo to řekne nahlas, je označen za necitlivého. Ale pravda je, že často trpí právě ti, kteří „nepotřebují asistenci“ – protože jim nikdo asistovat nebude.
Asistentů přibývá. Výsledků ubývá
Školy se mění v terapeutická centra. Asistenti, podpůrná opatření, přizpůsobení výuky, individuální plány… jen ne ticho, klid a struktura. Děti, které potřebují režim a výzvy, se dnes učí hlavně tomu, že se přizpůsobují ti, kteří pravidla porušují.
Když dítě rozbije hodinu výkřiky, nikdo ho nesmí vyloučit. Když ho učitel usměrní, riskuje stížnost. Vítězí chaos – a v něm mizí budoucnost.
Rovnost? Nebo rovnostářství bez odpovědnosti?
Všichni si zaslouží šanci. Ale když jedno dítě opakovaně narušuje výuku desítkám ostatních, není to šance – je to nespravedlnost. Inkluze má smysl, jen když funguje oběma směry: i většina má právo na plnohodnotné vzdělání.
Závěr?
Inkluze nemá být ideologie. Má to být nástroj. A nástroj, který poškozuje ty, co ho nepotřebují, je zlomený. Možná je čas přiznat si, že když škola není schopná učit, přestává být školou – a začíná být sociálním experimentem.
