Článek
Šediny už od patnácti let
Šediny mám od svých čtrnácti nebo patnácti let. Není to nic, co bych si vybrala – je to genetika. Některé ženy mají štěstí, že jim první stříbrné vlasy přijdou až po čtyřicítce, ale já mezi ně nepatřím.
Snažím se je barvit, ale nemůžu to dělat pokaždé, když mi odroste centimetr vlasů. Vlasy potřebují čas na regeneraci a časté barvení by je úplně zničilo.
Přítelova „legrace“, která bolí
Můj přítel je o čtyři roky starší než já a paradoxně nemá jediný šedivý vlas. Možná právě proto si myslí, že má právo si mě dobírat. Občas mi řekne „babičko“ nebo se ptá, jestli mám nárok na seniorskou slevu.
Na první pohled to může znít jako neškodný vtip, ale když něco takového slyšíte často od člověka, kterého milujete, zabolí to. Připadám si vedle něj méně atraktivní, a i když se snažím brát to s nadhledem, uvnitř mě to ničí.
Když humor přeroste v ponižování
Vztah má být o podpoře a respektu. Lehké škádlení je v pořádku, pokud se obě strany smějí. Ale pokud se jeden směje a druhý se cítí trapně nebo poníženě, už to není vtip – je to zraňující chování.
Možná to přítel ani nevnímá, ale jeho poznámky ve mně vyvolávají pocit méněcennosti. Začala jsem se víc sledovat v zrcadle, hledat nové šediny a přemýšlet, jestli nejsem „moc stará“ pro někoho, kdo má rád jen dokonalý vzhled.
Co s tím chci dělat
Přemýšlím, že si s ním o tom vážně promluvím. Chci mu říct, že mě jeho slova zraňují a že nechci, aby ze mě dělaly terč posměchu věci, které nemohu ovlivnit.
Pokud mě má rád, měl by mě podporovat, ne srážet. A pokud nepochopí, že to myslím vážně, možná bude čas zvážit, jestli je to člověk, s nímž chci být.