Článek
Spořím, dřu a přesto si nic nekoupím
Je mi skoro třicet, mám práci na plný úvazek, neutrácím zbytečně, žádné luxusní výstřelky. Přesto – šance na hypotéku se mi rozplývá před očima. Ceny nemovitostí rostou rychleji, než stihnu ušetřit. Banky zpřísňují podmínky, úroky sice trochu klesly, ale pořád to nestačí. A mezitím se z vlastního bydlení stává nedosažitelný sen.
Kdybych chtěla koupit i jen menší byt ve městě, kde pracuju, musela bych mít v hotovosti minimálně milion. A zbytek? Hypotéka, která by mi spolkla většinu platu. A to jsem ještě nemluvila o tom, že bych snad někdy chtěla mít rodinu.
Bydlení jako investiční hra pro vyvolené
Nejsmutnější na tom je, že zatímco my počítáme každou korunu, jiní si z realit udělali výnosný byznys. Koupit, opravit, prodat. Flipování. A ceny? Samozřejmě nahoru. Každý takový krok s trhem zahýbe, ale ne směrem k dostupnosti – právě naopak.
A nejde jen o jednotlivce. Jsou celé firmy a investiční skupiny, které skupují byty, zvedají nájmy, přetváří centrum měst na krátkodobé ubytování pro turisty. A co my ostatní? Máme čekat na zázrak? Nebo se prostě smířit s tím, že domov nebude náš, ale něčí investiční nástroj?
Generace, která dělá všechno správně a přesto nemá nic
Naše generace nebyla líná. Šli jsme studovat, pracujeme, šetříme. Ale odměna za tohle všechno je nulová. Bydlet s rodiči do třiceti, nebo v podnájmu, kde platíš cizí hypotéku. A přitom ti společnost říká, že jsi neschopný, když si nic nekoupíš.
Jenže my si už nemáme co koupit. A pokud ano, je to s takovým rizikem, že ti zbyde strach, jestli příští měsíc vyjdeš.
Ještě věříme nebo už jen přežíváme?
Každý den koukám na inzeráty. A každý den si říkám, že tohle už nemá smysl. Byty za pět milionů, které ještě před pár lety stály polovinu. Garsonky, které připomínají sklep, za cenu malého domu. A k tomu všemu ta nejistota – kdy zase všechno zdraží.
Nezlobím se jen na systém. Zlobím se i na to, že jsme to přijali jako normu. Že jsme se přizpůsobili. Že jsme si řekli: „Tak to prostě je.“ Jenže takhle by to být nemělo. Bydlení má být základ, ne luxus.
A jestli s tím nikdo nic neudělá, brzy tu bude celá generace, která místo rodiny bude plánovat spolubydlení. Ne proto, že by chtěla, ale protože na nic jiného prostě nedosáhne.
