Článek
Pamatuješ si, kdy se ještě dalo říct „nesouhlasím“ – a neskončilo to veřejným lynčem? Já už ne.
Žijeme ve světě, kde:
- Lidi křičí o toleranci, ale nesnesou jiný názor
- Můžeš být cokoliv – jen ne kritický
- Slovo „urážka“ má větší váhu než pravda
- Emoce vítězí nad fakty
- A slušnost? Ta je „slabost“
Zdravý rozum se stal radikálním postojem
Řekni, že dítě potřebuje mámu a tátu – jsi konzerva.
Řekni, že nechceš být nonstop online – jsi divný.
Řekni, že chceš klid, ticho a offline svět – jsi podezřelý.
Dnes už normálnost není norma.
Je to menšina. A je tichá, protože se bojí mluvit.
Všichni koukáme. Nikdo nevidí.
Sledujeme, lajkujeme, sdílíme, „reagujeme“. Ale nežijeme.
Měříme vztahy počtem followers, důvěru podle „seen“ a hodnotu podle komentářů.
Zkoušel jsi naposledy mluvit s člověkem bez telefonu v ruce?
Nepohodlné, že?
Demokracie? Nebo digitální diktatura?
Dnes už tě nemusí zavřít do vězení. Stačí tě zrušit.
Jedna věta, jedno slovo, jeden starý tweet – a jsi hotový.
Všichni jsou pro svobodu slova, dokud neřekneš něco, co je rozčílí.
A my? Mlčíme. Protože máme strach.
Nechceme ztratit práci. Přátele. Klid.
Tak se radši přizpůsobíme, zatneme zuby a uděláme, co se čeká.
I když všichni uvnitř cítíme, že tohle není v pořádku.
