Článek
Kdysi jí záleželo na každém mém slovu
Pamatuju si začátky. Psala mi, když jsem byl pryč. Chtěla vědět, jak se mám, kdy se vrátím, jestli si dáme víno. Byla zvídavá, něžná, trochu majetnická – ale takovým tím hezkým způsobem, kdy víš, že někomu fakt chybíš.
Já? Byl jsem hluchej.
– „Vždyť jdu jen na pivo.“
– „Neřeš, máme přece volnost.“
– „Zas ty tvoje scény.“
Pak se to zlomilo. Přestala se ptát
Postupně přestala. Nepřišlo mi to zvláštní. Vlastně jsem si říkal: Fajn, už neotravuje. Má svobodu. Dospěli jsme.
Jenže jednoho večera jsem přišel domů o půlnoci. Bez zprávy. Bez omluvy. A ona tam seděla. Klidná. Tichá. Jen zvedla oči a řekla:
„Už nemusíš nic vysvětlovat. Děláš si, co chceš. Já už to neřeším.“
A v tu chvíli mě bodlo. Víc než kdy jindy. Protože jsem si uvědomil, že už nejsem důležitý.
Chtěl jsem klid. Teď mám ticho
Dřív jsem si přál, aby mi přestala vyčítat každou blbost. Aby mi dala pokoj. A dnes? Dává. Ale ten pokoj je studený, prázdný, mrtvý.
Neptá se, kde jsem byl.
Neptá se, co mě trápí.
A hlavně — už se netěší, když přijdu domů.
Ona se změnila. Ale začal jsem já
Není to o tom, že by najednou zchladla. Že by o mě ztratila zájem z ničeho nic. Jen jsem ji dlouho ignoroval, odháněl, minimalizoval. A pak jsem se divil, že přestala chtít být blízko.
A dnes, když mlčí… není to klid. Je to konec, co chodí potichu.
Ticho může bolet víc než hádky
Nevím, jestli se rozejdeme. Možná ne. Ale něco mezi námi už prasklo. A nejvíc děsivé je, že to neprasklo nahlas. Žádná velká hádka. Žádné slzy.
Jen postupné ticho. A klid, který už není pohodlí. Ale rezignace.
