Článek
Nechci být zlá.
Nechci soudit.
Ale každé ráno, když jdu kolem Penny na cestě do práce,
vidím stejný výjev:
Desítky lidí namačkaných u vchodu.
Čekají, až se v 7:00 otevře ráj levných párků a pečiva ze včerejška.
A říkám si –
tohle je ten slavnej “českej přežitek”?
Stojí tam s taškou na kolečkách, s mobilem, v pantoflích, někdy i s cigárem.
A čekají.
Aby byli první u krabice s banánama za 8,90.
Aby si mohli vzít 5 másel, než dojde limit.
Aby měli pocit, že „vydělali“.
Ale víš co?
Nevydělali jste.
Ztratili jste čas, hrdost a zbytek iluze, že tohle je normální.
Mezitím já – spěchám do práce.
Bez snídaně. Bez nervů. Bez plastovýho košíku.
A přemýšlím, kdy se ze slev stala náboženská disciplína.
Jo, chápu. Někteří prostě nemají.
Ale když vidím parkoviště plné novějších aut než mám já,
tak mi dochází, že nejde o nouzi.
Jde o mentalitu.
Mentalitu typu:
– „Hlavně ať to stojí o dvě koruny míň“
– „Je mi jedno, že to kupuju na úkor důstojnosti“
– „Ať si mě lidi klidně fotí, hlavně že jsem ušetřil“
A tohle není o věku.
Vidím tam mladý, starý, chlapy i ženský.
Jediný, co je spojuje: Ztráta sebehodnoty výměnou za slevu.
Závěr:
Jestli ti přijde normální stát každé ráno před Penny,
jen abys vyhrál bitvu o levnější mlíko,
možná bys neměl řešit inflaci –
ale sám sebe.
Protože tohle není spořivost.
Tohle je moderní ponížení. Dobrovolné. A opakované.
