Článek
Vlastní bydlení byl náš sen. Když jsme podepisovali hypotéku, cítila jsem úlevu. Konečně budeme mít něco svého. Už nebudeme dávat peníze cizímu člověku za nájem. Budeme investovat do budoucnosti.
Jenomže budoucnost se teď zdá dost temná. Ceny rostou, splátky jsou čím dál těžší. Když zaplatíme hypotéku, inkaso a jídlo, nezbývá skoro nic.
Připadám si jako vězeň vlastního domova. Tolik jsem se těšila na to, že budeme bydlet ve vlastním, a teď bych nejradši vypadla.
Navrhla jsem, že bychom byt mohli prodat a koupit menší. Sice bychom ztratili pár let splácení, ale aspoň bychom se mohli nadechnout.
Manžel jen zakroutil hlavou. „To nepřipadá v úvahu.“
„Ale proč ne?“ ptala jsem se.
„Protože bychom vypadali jako ti, co to nezvládli,“ odpověděl.
Nezvládli? Nebo se jen snažíme přežít?
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Kdo přesně by nás soudil? Sousedi? Kolegové? Rodina? A i kdyby – mají snad oni právo žít náš život?
Já se každý měsíc bojím, že nám banka všechno sebere. Jemu záleží na tom, co si o něm kdo pomyslí.
Říká se, že láska je víc než peníze. Ale co když vás právě ty peníze zničí? Máme se dál trápit, jen aby měl manžel pocit, že obstál v očích ostatních?
A co já? Mám vůbec právo chtít život, kde se nebudu bát každé další splátky?
