Článek
Dětství mi ho prodalo jako dokonalého hrdinu
Na jeho filmech jsem vyrostl. Police Story, Drunken Master, Rachot v Bronxu. Smáli jsme se, obdivovali akci bez kaskadérů a říkali si: „Ten chlap je blázen, ale poctivý blázen.“ Jackie Chan byl pro mě symbolem dřiny, talentu a pokory. Někdo, kdo si všechno odmakal vlastním tělem.
Jenže pak dospějete. A začnete se dívat i mimo plátno.
Problém nezačíná u filmů, ale u názorů
Jackie Chan není jen herec. Je to veřejná osobnost, která se opakovaně postavila na stranu čínského režimu. Otevřeně chválil autoritářský systém, mluvil o tom, že „lidé potřebují být kontrolováni“ a že svoboda není pro každého.
A tady se to láme. Protože najednou tu nemáme jen akčního hrdinu, ale člověka, který legitimizuje potlačování svobody. A to už není „jen názor“. To je postoj.
Pokrytectví bolí víc než špatný film
Co mi vadí nejvíc? Že Jackie Chan zbohatl na svobodném světě. Hollywood, mezinárodní trh, západní peníze, svoboda projevu. Ale když přijde řeč na hodnoty, klaní se režimu, který tyhle věci lidem bere.
To není odvaha. To je pohodlí.
Ani jako otec to není pohádka
Další věc, která se ráda zametá pod koberec: jeho vztah k vlastní dceři. Dlouhá léta ji veřejně odmítal, distancoval se od ní, zatímco svět ho oslavoval jako „milého strýčka Jackieho“. Možná je to soukromá věc. Ale když někdo staví image na morálce a rodinných hodnotách, tak se to prostě počítá.
Můžu mít rád jeho filmy, ale ne jeho postoje
A tady je ten nepopulární závěr: Jackie Chan jako herec je legenda. Jackie Chan jako člověk je pro mě velké zklamání.
Nemusím pálit jeho DVD. Nemusím popírat jeho talent. Ale odmítám dělat, že nevidím, co říká a koho podporuje. Protože skutečný hrdina není ten, kdo skočí z baráku bez lana. Skutečný hrdina je ten, kdo se ozve, když je to nepohodlné.
A to Jackie Chan nikdy nebyl.
