Článek
Ne, není to „dočasné“
Můj kamarád se nikdy nestěhoval.
Ne protože by nemohl – měl příležitosti, práci, peníze. Ale prostě nechtěl.
„Mám to tu zařízený, proč bych platil nájem?“ říká dodnes.
Jenže zařízený znamená:
- obědy vaří máma
- prádlo pere máma
- povlečení mění máma
- nákupy dělá máma
Je mu 52. A já nevím, jestli je to víc smutné, nebo otravné.
Maminčin hotel. All inclusive
Zní to jako vtip, ale fakt:
Přijdu k němu, sedím v obýváku – a přijde jeho máma. „Dáš si koláč?“ ptá se mně.
On mezitím hraje na telefonu. Nebo kouká na Formuli 1. Nebo se hádá na Facebooku o politice.
A víš co je na tom nejdivnější?
On si fakt myslí, že žije normálně.
„V Americe žijí s rodiči běžně.“
„Kdo dneska má na vlastní bydlení?“
„Máma by beze mě byla sama.“
Ale jeho máma nechce, aby tam byl
To je na tom to nejsmutnější.
Jeho máma mi to jednou řekla.
„Už bych si zasloužila klid. Ale kdybych ho vyhodila, tak se mi zhroutí.“
Ona mu sice nedává nůž na krk, ale unaveně zvedá každý talíř, co po něm zůstane na stole.
A to není péče. To je vězení pro dvě generace.
A proč to píšu?
Protože je to víc než jen můj kamarád. Je jich víc.
Mužů, co prostě nevyrostli.
Mužů, kteří místo samostatnosti hledají pohodlí.
A žen, které už to nechtějí omlouvat.
