Článek
Nikdy bych neřekla, že tohle budu psát. Že někdy o sobě řeknu nahlas, že jsem gamblerka.
Jsem normální holka. Vysokoškolský titul, relativně spokojený život. Moje máma byla alkoholička, otec byl naopak ten nejlepší člověk na světě. A já? Já jsem se ztratila někde mezi tím.
Vždycky jsem chtěla jistotu. Bezpečí. Možná proto mě to táhlo k penězům. Ne k tomu je vydělávat, ale mít je. Mít rychlý zisk. Jenže místo toho jsem všechno prohrála.
Poprvé jsem spadla na dno už na vysoké
Byla jsem mladá a hloupá. Měli jsme s tehdejším přítelem jet na dovolenou a já chtěla trochu přilepšit rozpočet. Jenže jsem nepřilepšila. Prohrála jsem všechno.
Přiznala jsem se mu. Odpustil mi, ale vztah už nikdy nebyl stejný.
Potom byl klid. Roky. Možná jsem si myslela, že jsem nad tím vyhrála. Ale ono to nikdy nezmizelo.
Před dvěma lety jsem do toho spadla znovu. A bylo to ještě horší.
Tenkrát to bylo poprvé, kdy jsem prohrála skoro všechno, co jsem měla. Ale nějak jsem se z toho vyhrabala. Přestala jsem. Dala si rok pauzu. A myslela si, že je to za mnou.
Jenže nebylo.
Rok hrůzy. Věděla jsem, že to dělám, a stejně jsem nemohla přestat.
Poslední rok hraju často. A často se mi podařilo včas přestat. Nezničila jsem si život. Dokázala jsem si říct „dost“ dřív, než bylo pozdě.
Ale včera ne.
Včera jsem prohrála peníze svého dítěte.
Můj syn má za pár dní první narozeniny a já zničila jeho budoucnost. Když jsem to udělala, bylo mi špatně. Fyzicky zle.
Nejsem jen gamblerka. Jsem zlodějka.
Zlodějka, která ukradla vlastnímu dítěti.
Můj dluh je teď čtyřicet tisíc.
Mám se přiznat? Nebo se z toho dostat sama?
Vím, že se na mě teď spousta lidí podívá a řekne si: „Je to ubožačka. Hloupá kráva, která si může za všechno sama.“
A možná to potřebuju slyšet.
Možná potřebuju, aby mi někdo řekl, že už jsem klesla dost.
Možná potřebuju vědět, jestli existují lidé, kteří se z toho dostali sami.
A hlavně – musím se přiznat?
Musím říct partnerovi pravdu?
Nebo mám mlčet a doufat, že se z toho vyhrabu sama?
Co byste udělali vy?
